Schutzstaffel, jednotky SS, měly být v třetí říši výstavní skříní a kolekcí „čisté rasy“. Muž, který se na jejich členské legitimaci pyšnil číslem dva a byl faktickým zakladatelem této organizace, měl židovské kořeny. Byl jím zakládající člen NSDAP, vůdcův osobní strážce, řidič i přítel Emil Maurice.
Nebylo moc straníků, kteří si mohli s Hitlerem potykat. On mohl. Maurice byl mužem, jemuž Hitler diktoval první kapitoly Mein Kampf. Provázel jej od samých počátků jeho kariéry, od demonstrací, bitek a hospodských rvaček a pivní pučů, které přerostly až v „revoluci německého národa“.
Nejspíš proto na něj tolik žárlil Heinrich Himmler, který si dal tu práci, aby vyšťoural na Hitlerova oblíbence špínu. Ukázalo se, že Maurice je podle svého rodokmenu míšencem. Jeho děd byl hamburský mecenáš a Žid Charles Maurice Schwartzenberger. Hitler však tehdy zasáhl v prospěch svého starého přítele a povolil mu v SS zůstat.
Maurice však nebyl jediným mužem s židovskými kořeny v nacistické armádě.
Bojoval jsem za Německo
Schizofrenní život: mezi armádou a perzekucí„Kam patřili? Sloužili v armádě, ale jejich máma byla v Osvětimi,“ líčí Bryan Mark Rigg, profesor historie z American Military University ve Virginii a autor knihy Hitlerovi židovští vojáci. Odhaduje, že v nacistickém wehrmachtu bylo na 60 tisíc vojáků s jedním židovským rodičem a 90 tisíc s jedním židovským prarodičem. „Mysleli si, že když ’nastoupím vojenskou službu, neublíží mi a neublíží ani mé rodině’,“ popisuje jejich motivy historik. Když se však vrátili z polského tažení a zjistili, že se perzekuce jejich rodin zhoršila, začali si stěžovat, což vedlo v roce 1940 k Hitlerovu příkazu propustit je z armády. I tak v ní mnozí zůstali, rozkaz došel se zpožděním, svůj původ se jim povedlo zatajit, za dobrou službu se dočkali shovívavosti. Mnozí vyšší důstojníci dostali speciální výjimku přímo od Hitlera. „Dějiny nejsou černé a bílé. Historie o Mischlinge ukazuje, jak zkorumpované nacistické rasové zákony byly,“ soudí Rigg. Sám zpovídal na 400 veteránů z kategorie Mischlinmge, mnozí o svém příběhu mluvili vůbec poprvé, jejich rodiny mnohdy o jejich původu nic nevěděly. „Ony schizofrenní příběhy, jimiž prošli, mi líčili od srdce,“ popisuje historik. Je přesvědčený, že mnoho vojáků židovského původu nevědělo o nacistickém systematickém vyhlazování Židů. „Většina říkala, že své služby v armádě nelituje. Vinu cítili za to, co neudělali, aby zachránili své bližní,“ říká. |
Arno Spitz byl jedním z nejlepších německých výsadkářů, za zásluhy v boji získal důstojnickou hodnost a bude postupně dekorován třemi Železnými kříži za statečnost. Taková byla vojenská kariéra muže, jenž byl nacistickou propagandou dáván svým spolubojovníkům ve zbrani za příklad hodný následování. Mělo to háček. Arno Spitz byl totiž, alespoň technicky, Židem.
Ne, nenavštěvoval synagogu a aktivně víru nepraktikoval. Právě proto se na rozdíl od svého otce a sestry ocitl mimo hledáček rasových komisařů. Jeho původ je mu naposled připomenut v roce 1935, kdy je jako Mischlinge potupně vyhozen ze školy. Svou náruč mu tehdy otevřela armáda, aby při výcviku záhy dosáhl vynikajících výsledků. Účastnil se invaze do Polska a nakonec byl vybrán pro oddíly Fallschirmjäger, elitních výsadkářů.
Tady se proslavil natolik, že v období 1940 až 1943, kdy oficiálně žádný člověk s židovskou krví a předky sloužit v uniformě nesměl, nikdo nevznesl proti jeho kariéře námitek. Byl vynikajícím střelcem a demoličním expertem. Že byla mezitím jeho sestra vyšetřována gestapem za protiněmeckou činnost a otec emigroval do USA? Nic z toho Spitzovi kádrový posudek nepokazilo.
Na to, že je Žid, si vzpomene až na sklonku války v americkém zajetí. „Nemůžete mě zavřít,“ bude tvrdit. „Nebojoval jsem za Hitlera, ale za Německo. A to je rozdíl.“ Mimochodem, národně-sociální barvy bude hájit i v poválečných letech, kdy se usadí ve Spojených státech a stane se úspěšným vydavatelem a novinářem. „Válečné zločiny? Ano, děly se. Ale kdo nechtěl, dopouštět se jich nemusel. Například já nikdy žádný nespáchal. A své účasti v německé armádě nelituji,“ byl si jistý.
Pravý Hitlerův voják
Jak vypadá správný německý voják? Nedělní vydání Berliner Tagesblatt to roku 1939 vykreslilo následovně: Vysoký a atletický mladík árijského typu, s blond vlasy a jiskrně modrým okem, prostě čistá rasa ve své nejlepší formě. Byl tu ovšem zádrhel. Fotka mladíka v uniformě s hákovými kříži patřila Werneru Goldbergovi. Synovi židovského otce a neméně ortodoxních židovských předků z Königsbergu.
Goldbergův otec se sice pokoušel zakrýt svůj původ tím, že se krátce po roce 1935 nechal pokřtít, ale udání sousedů a pravděpodobně i strýce, oddaného člena NSDAP, bylo nekompromisní. Žlutou hvězdu z kabátu mu už nikdo neodpáral, a tak žil v permanentním strachu z toho, kdy bude zařazen k transportu do koncentračního tábora. Mladého Wernera zatím zachraňovala jeho vizáž. V roce 1938 byl přiřazený k uniformovaným pracovním oddílům, kde jej zahlédl nadšený fotograf propagandistického plátku.
Jako „naprosto ideální model“ pak byl přiřazen k wehrmachtu. Prošel si nasazením v Polsku a ve Francii, v roce 1940 však byl z armády pro svůj původ vyřazen. Jeho četné snímky byly dál k vidění na náborových plakátech po celém Německu. „Každý pohled na svou vlastní tvář visící na nárožích ulic mě utvrzoval o tom, v jak velké lži celá třetí říše žije,“ bude později vzpomínat.
Edelweiss Piraten: děti, které děsily nacistické Německo. I spojence Nejdřív to byly spíš gangy. Mladí lidé se poflakovali po ulicích, nenáviděli Hitlerjugend a jejich členy mlátili, kdykoli mohli. Během války byl však jejich odpor vážnější. Schovávali německé dezertéry, kradli nacistům munici a vykolejovali vlaky. Většině členů Edelweiss Piraten přitom nebylo víc než osmnáct. |
Stal se obchodním vedoucím Feodor Schmeider Company, oděvní firmy vyrábějící oblečení a torny pro vojáky. Představa, že tak pomáhal válečnému úsilí, ho zrovna netěší. Byla to však cesta, jak zachránit Židy, které zaměstnával. Nejméně dvakrát zachránil život svému otci, když jej ve vlastnoručně ušité uniformě vysoké šarže SS vyzvedne přímo z deportačního střediska. On a jeho otec pak budou jediní členové rozvětvené rodiny, kteří se dočkají konce války.
Bezpečí v armádě
„Do armády jsem nastoupit nechtěl, ale musel,“ bude později vysvětlovat Hans-Geert Falkenberg. „Potřeboval jsem svou identitu spojit s němectvím, abych mohl přežít.“
Jeho příběh je plný rozporů a osobních výčitek. Aby ne, rozhodně si byl vědom, jaký postoj nacisté zaujímají k řešení židovské otázky. S proklamovanou méněcenností podřazené rasy, jejíž byl kvůli své babičce a matce součástí, se rozhodl bojovat tím, že osobním příkladem prokáže opak. Bude lepší, silnější, rychlejší.
Stal se spolehlivým, ukázkovým nacistou. Vydatně mu v tom pomáhala jeho kmotra, zapálená členka NSDAP. Když dobrovolně narukoval do armády, zažil nesmírné uvolnění. Zatímco na ulicích měst byli Židé vystaveni neustálé perzekuci, měl ochrannou masku, kamufláž. S rodinou, která zčásti emigrovala do Velké Británie, pak udržoval jen velmi skromný písemný kontakt.
Postupně se odmlčela jeho dívka, Ida Lowe Kleinová, která skončila v gluském ghettu a později v koncentračním táboře, i jeho babička. „Ano, na jedné straně jsem chápal, že Židé jsou neštěstím a pohromou Německa, ale to přeci nemělo nic společného s mou babičkou!“ uvažoval.
Vedla sedm tisíc partyzánů. „Bílá myš“ byla noční můrou nacistů |
Ocitl se v mentální a morální pasti: byl uprostřed Evropy dobyté Němci, Židé jimi byli odsouzeni k vymýcení. A on se teď snaží ze všech sil působit jako Němec, aby nikdo neupozornil na jeho prokazatelný židovský původ. „Za takové situace pro mě bez debat byla nejbezpečnějším místem armáda,“ soudil.
Podobné dilema zažívalo do roku 1940 až 150 tisíc německých vojáků smíšeného původu. Falkenberg patřil mezi dva tisíce z nich, jimž osobním podpisem potvrdil, že jsou pravými árijci a mohou v armádě setrvat i nadále, samotný Hitler.
Dekorovaný vězeň
Finsko mělo v roce 1941 jasno v tom, kdo je hlavní nepřítel. Finský doktor Leo Skurnik si tím však tak jistý nebyl. Byl totiž Žid, a tak mu nejspíš nedělalo zvláštní potěšení pomáhat německým vojákům. Včetně těch z jednotek SS, jejichž postoj k příslušníkům jeho národa a víry byl velmi jasný.
Po Evropě se před válkou něco nacestoval, takže o norimberských rasových zákonech již věděl víc, než by chtěl. Jenže složil Hippokratovu přísahu, zavázal se pomáhat všem bez rozdílu. V průběhu ničivé ofenzivy zachránil život více než 600 vojáků a počínal si při tom nad rámec lékařské povinnosti. Převáděl německé spojky přes zamrzlé močály, stahoval raněné v plné palbě z bitevního pole, v ohrožení vlastního života desítky raněných esesáků zachránil i z bombardované polní nemocnice.
Právě za tento hrdinský kousek jej velitelé 53. pěchotní jednotky divize SS navrhnou na vyznamenání Železným křížem. Jenže Skurnik prý velmi peprně odpověděl, co si s takovým metálem mohou udělat. Nakrátko proto zamíří do vojenského vězení. Tady mu to jeho přímý nadřízený generál Siilasvuo přátelsky vysvětlil. Je třeba myslet politicky, Němci jsou teď spojenci a všichni Finové jsou prostě Finové.
„A co konečné řešení židovské otázky?“ zeptal se dekorovaný vězeň, který si byl vědom, že v Helsinkách už má gestapo svou vlastní úřadovnu. „Na tuto otázku zatím nemá finská vláda odpověď,“ odvětil Siilasvuo. „Nebojujeme za německou věc, máme jen společného nepřítele.“
Skurnik byl nakonec z vězení propuštěn a povýšen do hodnosti majora. Vyznamenání převzal a nezapomněl přitom pozvednout pravici. Radost z něj rozhodně neměl. Finských vojáků židovského vyznání, kteří bojovali bok po boku s Němci, byly desítky.
Syn svého strýce
Podobně „významného“ přítele měl na své straně i Erhard Milch, který byl chráněncem Hermanna Göringa. Patřil k významným strukturám nacistické mašinérie, přímo se podílel na válečném úspěchu Německa. To na jeho popud došlo k fúzi společností Junkers Luftverkehr a Deutscher Aero Lloyd a vzniku Lufthansy, základu Luftwaffe. To pro něj pracovali inženýři Hugo Junkers a Willy Messerschmitt, kteří dali vzniknout válečnému letectvu.
V roce 1935 mu však tajná státní policie začala klást nepříjemné otázky. Jeho otec byl Žid, ne? A on je tedy „sprostý a špinavý hybrid“, který nemá na tak důležité pozici co dělat. Jenže tehdy se do věci vložil Göring, který donutil jeho matku podepsat přiznání, že otcem Milcha byl ve skutečnosti jeho strýc. Všechno tedy bylo v nejlepším pořádku.
S osvědčením „pravé árijské krve“ se Milch stane velitelem 5. letecké flotily, šéfuje německým pilotům během válečné kampaně v Norsku. Po vítězství nad Francií se stane polním maršálem a koordinátorem letectva. Krátce poté se zanoří ještě hlouběji do bahna. Stává se přímým účastníkem sadistických experimentů na židovských vězních z koncentračního tábora Dachau. Na jeho pokyn se zkoumá, v jaké letové výšce ztrácejí lidé vědomí, kdy kolabují na nedostatek kyslíku a za jak dlouho mohou umrznout.
Během poválečného norimberského procesu svou vinu nepopíral, respektive se nehájil. Místo toho se snažil svědčit v prospěch Göringa. V roce 1951 byl odsouzen na doživotí, později mu byl trest zkrácen na 15 let. Na svobodu se však dostal už v roce 1954. Poválečný německý letecký průmysl jeho zkušenosti potřeboval.
