Je to přitom v naprostém rozporu s dosavadním vědeckými tvrzením, podle něhož mozek přestává fungovat dvacet až třicet sekund poté, co se zastaví srdce, a jeho činnost se může obnovit, až když se srdce zase rozběhne. Zjištění rozsáhlého týmu, který vedla univerzita v Southamptonu, však nelze jen tak odsunout stranou, jsou totiž výsledkem největší studie svého druhu.
Vědci se při ní v roce 2008 zaměřili na celkem 2 060 případů srdečních zástav, které řešilo patnáct nemocnic ze Spojeného království, Spojených států amerických a Rakouska. Přežilo je 330 lidí a 140 z nich bylo schopno a ochotno podstoupit s vědci rozhovory. Pětapadesát z nich uvedlo, že si z resuscitace vybavují jisté formy vědomí, nebo jim dokonce uvízly v paměti některé události.
Popsal přesně vše, co se dělo, když byl mrtvý
Zlatým hřebem výzkumu, jehož výsledky vydal magazín Resuscitation, byl sedmapadesátiletý sociální pracovník z Velké Británie, který vypověděl, že opustil tělo a sledoval jeho resuscitaci z rohu místnosti. Výzkumníkům, kteří jej zpovídali, přitom detailně vylíčil, co se dělo.
„Onen muž popsal všechno, co se v místnosti stalo, ale, a to je ještě důležitější, slyšel dvě pípnutí z přístroje, který odměřoval tříminutové intervaly. Mohli jsme tedy změřit, jak dlouho ona zkušenost trvala,“ uvedl Sam Parnia ze State University of New York a dodal: „Vypadal velmi hodnověrně a vše, co nám řekl, se skutečně stalo.“
Ostatní svědectví však z této kategorie nebyla. Kromě něj měl mimotělní zkušenost jen jeden další respondent, tu však nešlo ověřit. U dalších šestačtyřiceti zpovídaných dominovaly motivy jako zvířata a rostliny, jasné světlo, násilí, prožitky deja vu, rodinná témata či události, které jsou typické pro probouzení se z úspěšné resuscitace. Sedm pacientů uvádělo stavy charakteristické pro jev, který se nazývá prožitek blízké smrti, jako je cesta tunelem či rozšířené vědomí.
Prostor pro další výzkum. O smrti bez předsudků
Autoři výzkumu jsou tedy nakonec opatrnější a jejich závěry uměřené: zdůrazňují potřebu zkoumat stavy spojené s klinickou smrtí bez předsudků. Parnia však věří, že jsou na správné stopě, že jisté vědomí zažívá po klinické smrti mnohem vyšší procento lidí, avšak nasazení sedativ či poškození mozku jim brání, aby si je uchovali v hlavě.
Jerry Nolan, šéfredaktor magazínu Resuscitation, který studii vydal, autorskému týmu pogratuloval. „Doktoru Parniovi a jeho kolegům je třeba poblahopřát, protože dokončili fascinující studii, která otevře dveře extenzivnějšímu výzkumu o tom, k čemu dojde, když zemřeme.“
A ostatní? Podle některých studie souzní s přístupy resuscitační medicíny, které nově zkoumají, jak tělo umírá a jaké bychom mohli mít možnosti proces umírání zvrátit. „Byli jsme zvyklí myslet si, že umírání je černo-bílý proces: bang, a najednou jste mrtvý,“ říká pro server huffingtonpost.com Stephan Mayer z newyorské Mount Sinai’s Icahn School of Medicine. „Jenže umírání je šedá zóna, ve skutečnosti to je překvapivě postupný proces, který trvá hodiny.“
Další jdou ještě dál. Server medicaldaily.com cituje z panelové diskuze Newyorské akademie věd neuropsychiatra Petera Fenwicka, který připomíná, že mnozí z lidí, kteří přežili vlastní smrt, uváděli, že slyšeli, co se děje v jiné místnosti, a jiní viděli vlastní tělo shora, ze strany, ale i zespoda. Fenwick proto věří, že vstoupili do reality o pěti dimenzích. A nejen to. „Nasvědčuje to tomu, že mysl a tělo se od sebe mohou odloučit,“ tvrdí.
Další vědeckou zastánkyní posmrtných zkušeností je americká ortopedka Mary Nealová, která ji prý sama zažila, když po nehodě na kajaku zůstala třicet minut pod vodou. Křesťanskému serveru christianitytoday.com popisuje, jak se její duše vzdalovala od těla a jak k ní, zatímco se topila, přišli duchové, jiné bytosti v róbách. Nakonec ji přiměli, aby se vrátila do svého těla. „Znovu jsem se tedy spojila se svým tělem, probrala jsem se, získala vědomí a srdeční tep,“ uvádí lékařka, která o své zkušenosti napsala bestseller Do nebe a zpátky: mimořádné svědectví lékařky o její smrti, andělech a životě poté.
Nic mimořádného, tvrdí skeptici
Další jsou však přirozeně nedůvěřiví. „Existuje důvod, proč se oněm stavům říká prožitek blízké smrti,“ argumentuje Michael Shermer, zakladatel Společnosti skeptiků. „Lidé, kteří prožitek blízké smrti zažili, totiž nejsou mrtví. V oné temné oblasti mezi životem a smrtí mozek na jisté úrovni pořád funguje, a proto může něco zažít.“
Profesor psychologie z Goldsmith’s University of London Christopher French nepochybuje, že někteří lidé si z život ohrožujících situací odnesou hluboký prožitek, někdy včetně pocitu, jako by byli mimo svá těla. Ony stavy však nazývá jako „komplexní halucinační zkušenosti“.
Svědectví, která shromáždil Parniův tým, mohou podle něj pocházet od pacientů, „kteří nejsou v bezvědomí, kteří již vědomí znovu nabývají a tvoří si duševní obraz o tom, co se děje, na základě toho, co slyší“.
French zpochybňuje i Parniovo tvrzení, podle něhož mozek nemůže fungovat bez činnosti srdce. Lékaři si tím prý nejsou tak jistí. „Nevíme, jak dlouho může mozek pracovat a dokonce si udržet jistou formu vědomí poté, co srdce přestane bít,“ zdůraznil French.
Parniův výzkum tak možná na žádné existenciální otázky života, smrti, těla a duše, neodpovídá, uzavírá server newrepublic.com.
.
Věříte, že život smrtí nekončí?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 neděle 26. října 2014. Anketa je uzavřena.
