Psycholog Dalibor Špok má jasno. Podle něj může být spontánnost člověku v životě velmi nápomocná. Přichází na ni řada v situacích, kdy jednáme tady a teď a musíme se do dané aktivity pustit, aniž víme, co přinese. O tom, jak funguje, se čtenáři mohli dozvědět již v prvním dílu seriálu o spontánnosti, který čtenářům přineslo pivo Zlatý Bažant. Nyní Špok prozrazuje 5 konkrétních rad z praxe, jak tuto dovednost posílit a trénovat.
1. Zcitlivujte mysl a zastavujte starosti
„Jedině když dokážeme zachytit, co chceme, dokážeme to taky vykonat,“ říká Dalibor Špok. Naše vědomí však prý často zahlušuje vír neustále opakovaných myšlenek. Nemáme pak jak si všimnout, že se nám nabízejí i jiné impulzy nebo nápady. Abychom pronikli k hlubším vrstvám mysli, pomůže cvičení vnímání. „Tím, že se učíme pouze vnímat, pronikáme do odlišného prožitkového světa, který nám mimo jiné ukazuje, že je možné prožívat se jinak než pouze jako obsah našich myšlenek, vnitřní řeči a analýzy. Když se nám alespoň trochu podaří uklidnit tuto vrstvu ,přílišného vnitřního řečnění‘, najednou si začneme všímat, že svět kolem nás i v nás je bohatší,“ poukazuje Špok.
Jak takový trénink může probíhat? Tím, že vykonáváme nějaké jednoduché mindfulness nebo meditační cvičení. Jdeme třeba do přírody a během procházky pouze vnímáme našimi smysly to, co nám zrovna tyto smysly přinášejí. Snažíme se pouze sledovat tyto vjemy a nevytvářet k nim příliš komentářů, hodnocení, myšlenek. Nebo poslouží jednoduché meditační cvičení, ve kterém se vsedě soustředíme deset či dvacet minut pouze na svůj dech nebo předmět před sebou (například sošku, kámen, květinu a podobně). A opět pouze vnímáme tento vjem a od rušivých myšlenek se snažíme nenásilně vracet.
„Jak tato cvičení fungují na úrovni mysli? Je to podobné, jako když se učíme hrát na hudební nástroj: cvičíme tahy smyčcem a hmaty rukou – to je aktivní učení. Tak se učíme i naslouchat. Pěstujeme hudební sluch, který však bez jednoduchého zážitku plného ponoření do prožitku hudby nikdy nezískáme. Nikdo nám nemůže vysvětlit, jak ,mít‘ hudební cit či sluch. Musíme si jej vypěstovat – pouze tím, že opakovaně, kvalitně nasloucháme. A úplně stejně fungují mindfulness nebo meditační cvičení,“ objasňuje podstatu Dalibor Špok.
2. Rozlišujte vlastní nápady, myšlenky a potřeby
Všímat si vlastních impulzů a potřeb však nestačí. Podle Špoka musíme umět odlišit, které pro nás představují hodnotu a které význam nemají.
„Spontaneita neznamená, že daný impulz cítíme poprvé v životě nebo že nás tato myšlenka nikdy nenapadla. Většinou je tomu právě naopak. Někdy své impulzy cítíme opakovaně a jen čekáme na vhodnou konstelaci... nebo odvahu k jejich provedení. Jiné nás zase obtěžují až nadměrně, ale my víme, že nejsou příliš hodnotné a jsou spíše produkty našich konfliktů, naštvání nebo nízkých pohnutek, třeba závist, vztek a podobně. I zde tedy se budeme muset učit rozlišovat, respektive povšimnout si našich zkušeností a jejich důsledků,“ uvádí Dalibor Špok.
Spontánně a zvídavě!Minisérii o spontánnosti přináší prémiový světlý ležák Zlatý Bažant, který věří, že život je o nových výzvách, spontánnosti, a drží se hesla „Proč ne?!“ Ochutnejte ho a objevte něco nového i vy!   |
Ani spontaneita totiž není naprosto spontánní, tedy naprosto nepřipravená. Dobrou spontaneitu paradoxně posílí určitý způsob rozlišování a určitý způsob přípravy.
„Možná jste zažili divadelní představení, kde herci spontánně reagovali na nenadálé situace, vtipně se přeřekli nebo odpovídali na komentáře z publika. Pokud byste toto představení navštívili opakovaně, divili byste se, kolik takových „spontánních“ aktivit se vlastně často opakuje. Ale míra přípravy na tuto improvizaci by vás překvapila,“ popisuje Dalibor Špok. Improvizace totiž podle jeho slov neznamená, že jsme danou věc ani trochu nepromysleli nikdy předtím. Znamená spíše, že máme velký zásobník nápadů, možností, promyšlených akcí. Z nich pak pohotově vybíráme tu, která nás zrovna „napadne“ či je v dané konstelaci nejvhodnější.
Dalibor Špok potom radí, jak této přípravy docílit: „Ideálně tak, že si čas od času pečlivěji všimneme, jaký typ přání, chování či aktivit v nás probíhá. Můžeme si vyhradit určitou dobu pro takovou nenásilnou, kreativní, volnou sebereflexi – zde nemusíme nic analyzovat ani zvažovat pro a proti. Stačí popustit uzdu svým myšlenkám a přáním. Co si opravdu přeji? Co bych chtěl v životě v dané oblasti dosáhnout? Proč? Co je hodnotnější? Co mohu dělat? Jak se mohu zachovat? Co mi to přinese? Jak bych se měl konkrétně projevovat, aby se tak stalo?“
Takovou reflexí budeme podle psychologa připravení, nikoli přeplánovaní a paralyzovaní myšlenkami. Spontaneita není hra naslepo. Je to často důsledek kreativní, flexibilní přípravy a následně schopnost rychlého doplnění toho, co chybí.
3. Nebojte se nepohodlí
Dalším milníkem ve zvyšování spontaneity je přijmout diskomfort a roli nepříjemných pocitů v našich životech. Jistě to neznamená, že máme vyhledávat každý negativní prožitek. I zde je potřeba umět rozlišovat. Naše zkušenost nám však často ukazuje, jak nás přílišná snaha vyloučit diskomfort z našich životů paralyzuje a brání žít hodnotný život.
„Je to jeden z velkých paradoxů života: Abychom zažívali radost, musíme dělat smysluplné. K tomu musíme překonávat překážky, nesnáze a tisíce dalších nepříjemností. Příliš snadný život je fajn, ale nikdy nevede k hlubší radosti, stejně jako příliš lehká činka v posilovně nám nevybuduje mohutný sval,“ vysvětluje Dalibor Špok.
Dalibor Špok · Vystudoval obor psychologie, vzdělání si pak rozšířil i o doktorské studium. · Má systematický psychoterapeutický výcvik v Gestalt terapii. · Věnuje se o poradenství v oblasti osobní změny, produktivity, pracovní spokojenosti a seberealizace. Zajímá se o propojení psychologie a změn v oblasti práce a zaměstnání, kultury, médií, technologií a společnosti. |
V životě platí totéž. Kdo se obklopí přílišnou snadností, komfortem, pohodou, nebude nikdy růst. Nebude totiž mít motivaci. Proč byste něco dělali, když je vám dobře? Když jste „vlastně v pohodě“? To ale k radosti kolikrát nestačí.
„Mnoho mých klientů by souhlasilo, že jim vlastně ,nic důležitého‘ ze základních potřeb v životě nechybí. Přesto cítí, že pro smysl a naplnění potřebují více. Prvním krokem k takové změně je nutnost uvědomit si, že změna i kvalitní život jsou vždy těžké, a tedy doprovázené nepříjemnými pocity a nepohodlím. Pokud by nebyly, každý by je nejspíše uměl, každému by šly snadno a povolání psychologů bychom pak pověsili na hřebík,“ vypráví psycholog Špok.
Jak tedy trénovat? Pravidelně se zamýšlejte, jak vám v životě pomohl diskomfort. Jaké byly situace, kdy jste se něco opravdu naučili, posunuli se dále, vstoupili do hodnotné oblasti života? Většinou to nebylo snadné a fajn. Většinou to provázely obtíže, stres, pochyby – prostě nepohodlí.
Pokud chceme růst v práci i soukromém životě, potřebujeme ho opakovaně akceptovat – i pro spontaneitu. „Protože spontánní akce doprovází strach, obavy, chyby... prostě vše to, co přirozeně nastane, když zkusíme věci dělat jinak. Diskomfort tedy není náš nepřítel. Je náš spojenec,“ říká Špok.
4. Pomozte si vnějším prostředím
Spontánní chování půjde člověku lépe tam, kde jsou i ostatní lidé spontánní. „Snadněji ho natrénujeme v prostředí, kde zkoušet, měnit se a chovat se nenadále je v pořádku, nebo dokonce preferované. Lépe nám půjde nacvičit v místech, kde se dějí nenadálé situace, kde je prostředí podnětné, plné neznámého, nového,“ uvádí další bod k nácviku spontánnosti Dalibor Špok.
Nezvyklé prostředí nám otevírá oči a činí nás citlivějšími i k vnitřním impulzům. Znáte to: jste v cizím městě a „více si všímáte“ okolí, přírody, lidí okolo, architektury… Ve vlastním městě, byť je zde možná usměvavých lidí i pozoruhodných domů stejně, chodíme s očima upřenýma do chodníku.
Pomozte si proto k větší spontaneitě tím, že budete častěji vyhledávat právě spíše taková nová, neznámá prostředí, která ve vás vybudí připravenost duše jednat více nově a „neznámě“. To znamená flexibilně, nezvykle, kreativně a spontánně.
5. Cvičím, kudy chodím
„Pojďme nyní jednotlivé body poskládat dohromady. Jak a kdy? Opět nejlépe cvičením. Protože jen cvičení dělá mistra. Když se budeme učit hrát na hudební nástroj, nebudeme chtít hned vystoupit na koncertě před publikem. Půjdeme cvičit a znova a znova. Nebude to hned k poslouchání, bude to vrzat a kvílet. Dobře ale víme, že jedině to je cesta k cíli slušně hrát. Když se budete učit spontánnosti, platí totéž,“ říká k poslednímu bodu Dalibor Špok.
Skoro jakákoliv životní aktivita může dle Špoka často jako taková chvíle pro cvičení sloužit. Proto radí se ptát: Co můžu udělat jinak? Co si můžu vyzkoušet? Čeho se obávám? Co bych udělal, kdyby strach nebyl problém? Pak hledejme odpovědi na základě a v souladu se svými vnitřními impulzy, nápady a reflektovanými znalostmi sebe sama (o kterých byla řeč výše).
„Budeme na tyto odpovědi připraveni, protože se zamýšlíme, reflektujeme, zcitlivujeme a naučili jsme se meditovat,“ bilancuje Dalibor Špok. Nehledám tedy vše až na místě. Někdy mě napadne něco naprosto nového, jindy prostě jen rychle vybírám z toho, co jsem již promýšlel, co již často znám, co mám určitým způsobem možná připraveno. A nyní „pouze“ hraji a dívám se, co mi toto odlišné chování přináší.
„U toho samozřejmě zažijeme nejen spoustu úspěchů, ale také chyb, trapasů nebo studu. Pamatujme však, že vyrovnat se s chybami a studem je součástí spontaneity. Nelze chtít být spontánní a nikdy nechybovat,“ uzavírá Dalibor Špok.
