Vůbec poprvé zažili Američané strach z vlastních zbraní 14. února 1950 při nehodě těžkého strategického bombardéru Convair B-36B. Stroj, tehdy ještě vybavený zastaralými pístovými motory, začal po sedmi hodinách letu z plánovaných čtyřiadvaceti hořet a rychle ztrácet výšku.
Posádka učinila v dané situaci maximum. Zamířila k řídce osídlenému pobřeží Britské Kolumbie, přičemž se důsledně vyhnula kanadskému vzdušnému prostoru, kde letoun navedla nad vodu. Sedmnáct mužů posádky vyskočilo ven, dvanáct z nich nouzové opuštění bombardéru přežilo a později je zachránili.
Kromě pěti obětí však incident přinesl ještě jednu tragédii. Ztratil se náklad, který letoun nesl. Oním nákladem byla jaderná bomba o síle 30 kilotun. O tuto informaci se však americké letectvo s kanadskou vládou dlouho nechtělo podělit. I kvůli tomu do pravděpodobného místa havárie dorazily týmy specialistů až po 19 dnech. Bombu, která obsahovala přírodní uran a 2 300 kilogramů konvenční trhaviny, ale údajně ne dostatek plutonia ke spuštění detonace, však odborníci nenalezli. Kde skončila, se neví dodnes.
Když po letech úřady odtajnily materiály k celému případu, zažila veřejnost další šok. Posádka havarovaného bombardéru se totiž pohybovala po trase z Aljašky do Kalifornie. Operace byla simulací bojového vzletu na Moskvu, jejíž pozici na sebe při cvičení vzalo právě San Francisko. Pokud by letoun havaroval později, nepadal by i s náloží do zalesněné divočiny či studeného moře, ale na hustě obydlené pobřeží Kalifornie.
Svítící vlny od Maroka
Neslavně dopadl také let Boeingu B-47 Stratojet, který v roce 1956 mířil z floridské letecké základny MacDill do Maroka. První tankování za letu nad Atlantikem zvládl bez problémů, ale druhé nad Středozemním mořem už nestihl. Letoun zmizel z radaru a navzdory nemalé snaze námořnictva se nikdy nepodařilo dohledat těla posádky ani trosky v místě předpokládaného pádu.
Zlomený šípV hantýrce americké armády odkazuje termín Broken Arrow (Zlomený šíp) na událost, která zahrnuje kritickou nehodu spojenou s jadernou zbraní vlastní výroby. Buď celé nukleární hlavice, nálože nebo jednotlivých komponent. Typicky to může být neúmyslná detonace, požár ve skladišti s radioaktivní municí či porucha a s ní spojený výrazný únik kontaminace do okolního prostředí. V těch nejvážnějších případech také ztrátu celé zbraně během převozu. |
Měl by to být problém? Určitě, protože nákladem tohoto stroje byly „dvě oddělené kapsle nesoucí materiál nukleárních zbraní“. Američané tehdy mlžili ve velkém a blíže nespecifikovali, co konkrétně letoun převážel. K obvyklé cestovní výbavě těchto strojů však patřily termonukleární bomby Mark 15, což by při dvou kouscích znamenalo ničivý potenciál síly 3,4 megatuny. Nejspíš pořád leží na dně Středozemního moře.
Jeden šíp za druhým
V následujících letech zažily Spojené státy tři incidenty, které si jejich letectvo za rámeček dát nemůže. První nastal v únoru 1958, kdy si srážka stíhačky F-86 s bombardérem B-47 nad Georgií vyžádala okamžité přerušení letu a nouzové přistání. Riskantní manévr bombardéru komplikoval fakt, že na palubě se nacházela bomba. Byla by schopna vymazat blízké město Savannah. Posádka sice zvládla přistání na výbornou, ale neodjištěný explozivní náklad, který odhodila do vod kolem ostrova Tybee, se dohledat nepodařilo.
Další „Zlomený šíp“ přišel jen o měsíc později. Výsledkem byl kráter hluboký jedenáct metrů a přes dvacet široký. Výbuch byl záležitostí konvenční nálože, naštěstí tehdy zranil jen šest lidí včetně dvou dětí. Vláda jim vyplatila tučné odškodnění, ale přiznat, co jim vlastně spadlo na hlavu, rozhodně nechtěla.
Pořád to však bylo až neuvěřitelné štěstí. Bomba, která dopadla z výšky 4 600 metrů na řídce osídlenou oblast, totiž patřila k jadernému arzenálu USA. V případě výbuchu by byla bezprostředně zasažena plocha dvou kilometrů čtverečních, nukleární nálož se však naštěstí neaktivovala.
Drama nad Severní Karolínou
To v roce 1961 už byla štěstěna vojenskými přehmaty nejspíš unavená. Bombardér B-52 letící nad Severní Karolínou měl tehdy akutní problém, kvůli technické závadě ztrácel palivo. Po třech minutách od zjištění poruchy byl o 17 tisíc litrů paliva lehčí a prakticky letěl jen na výpary a dobré slovo pilotů.
Vymýšlet se tu moc nedalo, takže předtím, než posádka vyskočila, shodila nad bažinami u Goldsboro dvě pumy Mark 39. Smrtící hračky o síle 3,8 megatuny. A tím drama teprve začalo. Když na místo havárie dorazil záchranný tým, rozmetané trosky letounu pokrývaly pět kilometrů čtverečních tabákových plantáží. Kde jsou ale bomby?
Z nalezených fragmentů bombometného zařízení přitom bylo patrné, že už došlo ke spuštění části aktivačních mechanismů náloží. Přesněji řečeno, minimálně u jedné bomby byly spuštěny tři ze čtyř odjišťujících systémů, včetně padáku, který zajišťuje bombě měkké přistání na cíl. První nebezpečný kousek se podaří nalézt bez větších problémů. A jak později na základě odtajněných dokumentů potvrdí vojenský analytik Daniel Ellsberg, k plnohodnotné explozi mu mnoho nechybělo.
A druhá bomba? Ta se rychlostí 310 metrů za sekundu zanořila někam do bažin. Její stabilizátory se podaří nalézt v hloubce šesti metrů pod povrchem. Stejně tak pojistku, která už byla v pozici „odjištěno“. Bomba samotná nebyla vyzvednuta dodnes a americká armáda raději preventivně odkoupila pozemky v předpokládané dopadové ploše, aby na ně zamezila vstupu.
Podle severokarolínských výzkumníků by se hledaná kritická část mohla nacházet až v hloubce 54 metrů pod povrchem. O tom, zda skutečně může vybuchnout, se odborníci z civilní sféry i armády dosud přou.
Bomba, která sklouzla do moře
Americká armáda si nečekanými ztrátami vlastních atomových bomb dokázala několikrát pěkně zavařit i u svých spojenců. Výrazné ochlazení diplomatických vztahů například způsobilo „zmizení“ nukleární zbraně o síle jedné megatuny z paluby letadlové lodi Ticonderoga. Zbraň byla připravena k osazení na přistavené letadlo, ale kvůli selhání zajišťovací techniky muničního výtahu sklouzla do moře.
Američané původně tvrdili, že incident se odehrál nad neprostupnými hlubinami Pacifiku, cestou od základny na Filipínách 500 mil od nejbližšího pobřeží. Jenže jak se ukázalo později, celý incident se odehrál jen sto kilometrů od řetězce ostrovů Rjúkjú, tedy v japonských výsostných vodách. A Japonci mají od druhé světové války k jaderným zbraním, zvlášť těch severoamerické provenience, velmi opatrný vztah.
Záře pod ledem
Do podobné kategorie spadá i konflikt z Grónska, kde si na dánském teritoriu Američané pronajímali prostor strategické letecké základny Thule. Dáni, kteří se od roku 1957 hrdě počítali mezi bezjaderné státy, netušili, že tu jejich spojenci uskladňují i nukleární zbraně pro případ okamžitého použití.
Ukázalo se to až při nehodě bombardéru B-52 v roce 1968, který při nouzovém manévru odhodil čtyři vodíkové pumy u zátoky Northern Star. Exploze konvenčních náloží vedla k narušení bomb a rozsáhlé kontaminaci celé zóny radioaktivitou. Nebylo to nic, co by se dalo utajit, a tak museli Spojené státy přiznat barvu, zaplatit tučnou kompenzaci a zajistit čištění oblasti.
