Zpočátku ubíhala cesta z Prahy do Brna stejně fádně jako jindy. Kolega za volantem jel poctivě stotřicítkou, do cíle zbývalo sedmdesát kilometrů. Není důvod bránit se spánku, řekl jsem si a pomalu usínal.
Stačil jeden pokus o předjetí kamionu a auto "schované" ve vedlejším, rychlém pruhu v "mrtvém úhlu". Kolega mrkl do zrcátka, viděl volnou cestu a vyjel. Jenže cesta volná nebyla, jak nám dal hlasitým troubením najevo šofér "schovaného" vozidla
Kolega prudce nasměroval náš vůz zpátky za kamion, jenže ten jel o dost pomaleji a hrozila srážka. Tuhle část znám ale jen z vyprávění, ze spánku mě totiž probudilo až prudké brzdění a řidičovy nadávky.
Když se auto řítí podle svého
Když jsem otevřel oči, takřka jsem visel na bezpečnostním pásu a zíral na blížící se zadek kamionu. Kolega strhl volant doleva a auto se začalo smýkat napříč rychlejším pruhem dálnice. Onen "schovaný" vůz jsme minuli o chlup.
Prudký kontr volantem doprava, další smyk. Auto už bylo totálně neovladatelné. Poslední škubnutí doleva, vůz se otočil kolmo proti středovým svodidlům a já už myslel, že svůj životní příběh ve dvaadvaceti letech končím. Stihl jsem se zapřít nohama o podlahu a rukou o palubní desku. Hloupý reflex, který mi mohl v případě vystřelení airbagu zlomit ruku.
Prásk! Náraz do svodidel mě vyhodil ze sedačky, ale bezpečnostní pásy udržely tělo dost daleko od čelního skla a mrskly se mnou zpátky na místo. "Ty vole, já žiju!" blesklo mi hlavou, zatímco auto letělo několik metrů vzduchem a otáčelo se o dalších devadesát stupňů, předkem přímo proti všem, kteří jeli na dálnici za námi.
"Brzdi! Brzdi!" řval jsem zoufale přes sklo na všechna auta a rozhlížel se divoce kolem sebe, odkud mám čekat další náraz. Jeden šofér už dobrzdit nestihl, ale zvládl objet náš zdemolovaný vůz po travnatém pásu uprostřed dálnice.
A pak jsme se konečně zastavili.
Několik vteřin ticha, všude kouř a smrad spáleniny. Otočím hlavu na řidiče, ten jenom špitne: "Jsi v pohodě?" "Jo. A ty?" hlesnu. "Nic mi není."
Odepínám pás, chytám za kliku a vyskakuji z auta. Jsem v silném šoku, držím se za hlavu a jenom civím na zohýbaná svodidla, brzdící auta a rozmlácenou ruinu toho, v čem jsme ještě před chvílí jeli 130. Není to ani deset vteřin, kdy jsem ještě spal. Vůbec nechápu, co se stalo.
Dé jednička stojí. Kvůli nám
To už k nám přibíhají lidé z vozů, které zastavily. Dé jednička stojí, a opět na Vysočině. Odporné klišé, teď jsem ale navíc jedním z hlavních hrdinů. Po ujištění, že jsme v pořádku, volají ostatní hasiče a policii, výjezd záchranky odmítám. Hledám výstražný trojúhelník a nesu ho asi sto metrů od nehody. Je to spíš jen formalita, kolona se už minutu po havárii natáhla do takové dálky, že na její konec ani nevidím.
Náš vůz takřka nemá předek. Motor je posunutý o dobrých dvacet až třicet centimetrů, ulomené kolo trčí ven a kolem něj teče nějaká kapalina, nejspíš olej. Přes naprosto zdemolovaný čumák však zůstala kabina bez jediné stopy, dokonce nevystřelil ani airbag řidiče. Netknutý interiér a to, že jsme přežili bez jakékoliv újmy, zarazilo i hasiče, kteří na místo dorazili během několika minut.
Divil se i řidič kamionu, do něhož jsme také narazili, ačkoliv jsme to v tom víru nepostřehli. Přiběhl za námi a houknul: "Máte štěstí, že jste mi na boku neprorazili zábranu proti podjetí auta pod návěs. Kdybyste se dostali mezi nápravy, přejedu vás a jste mrtví. Vezu dvacet čtyři tun!"
V tu chvíli mi začalo docházet, jak obrovské štěstí při nás stálo.
Následovaly tři hodiny sepisování papírů s policií, mezitím hodinová práce hasičů na likvidaci vyteklého oleje a odtažení vraku do odstavného pruhu.
Seděl jsem na travnatém kopci vedle dálnice, nechápavě kroutil hlavou a děkoval všem svatým, kteří při nás stáli. Jedinou újmou, kterou jsem si z onoho odpoledne odnesl, bylo bolení za krkem. Docela obstojný výsledek nehody, která byla z těch, při nichž umírají lidé.
Objeví-li se problém, varujte ostatní včas!
Jaký je podle vás důvod vysoké nehodovosti na D1 právě na Vysočině? Na začátku chci zdůraznit, že dálnice jsou v přepočtu na kilometry a nehody nejbezpečnějšími komunikacemi. Pokud je ale řeč o dálnicích a nehodách, je hlavním problémem Vysočiny střídání počasí. Pod kopcem jsou nadmořské výšky kolem 200 metrů nad mořem, na kopci okolo 500-600, důsledkem jsou rozdíly teplot a častokrát kluzké a namrzlé silnice. V teplejších obdobích bývá na silnici voda. Základem všeho je ale hustý provoz, zvlášť v létě. Pokud se něco semele na Vysočině, je často problém s dobržďováním ostatních aut v tvořící se koloně. Co může v této oblasti dělat policie pro prevenci nehod? Dojde-li k nehodě, co by měli její účastníci či svědci udělat nejdříve? |
Pokud se stane nehoda a provoz se ještě nezastavil, posádka musí za svodidla a rychle pryč, říká dopravní expert Stanislav Huml.
