Tomáš: Proč jste se rozhodli, že k porodu půjdete?
Honza: Pro mě bylo od začátku samozřejmé, že tam být chci, že to bude zlomový okamžik, o který bych nerad přišel.
Lukáš: Ani já to neřešil – odjakživa jsem věděl, že by si mě tam moje Lenka přála.
Tomáš: Já si taky hned řekl, že půjdu. Zaprvé se ozvala novinářská chuť být u všeho, co jsem nikdy neviděl, ale taky jsem si uvědomoval, že bych si svou neúčast neuměl obhájit. Známí by se ptali, proč nejdu, a já bych nevěděl, co odpovědět. Navíc bych se vystavil riziku, že mi neúčast jednou vytkne Jana, u ženský nevíte...
Honza: Určitě máš pravdu, že i nějaká zvědavost roli hraje. Ale hlavně si říkáš, že to bude úžasný – někdo, koho znáš jenom přes břicho, protože do tebe párkrát kopnul, se ti najednou objeví před očima.
Tomáš: Ale stejně – nesdílíte můj pocit, že se od nás účast u porodu společensky žádá? Kdo k němu dnes nejde, ten je tak trošku divnej...
Lukáš: Jednoznačně sdílím, je to trochu móda. Ale nemyslel jsem na to. Mně je jedno, co si myslí ostatní.
U svého porodu bych ženu chtěl
Tomáš: Řekly vám holky, proč přesně vás v porodnici chtějí?
Lukáš: Tak přinejmenším jsem měl být psychickou i fyzickou podporou, dodávat servis. Počínaje tím, že nezapomenu vzít sbalenou tašku, kde jsou třeba navlhčené ubrousky, nebo že budu podávat žvýkačky, aby Lence neokoraly rty.
Honza: Já jsem věděl, že má Adélka strach z neznámého, z veliké bolesti. Je hodně citlivá, a tak jsem s ní byl i na všech předporodních vyšetřeních.
Tomáš: Ale můžeme ženám při porodu od nějaké bolesti ulevit? Řekl bych, že ani moc ne.
Blog apoleny poláčkové zdeprvní životní zážitky dcery Tomáše Poláčka |
Honza: Můžeme. Já třeba vím, že dovedu Adélu uklidnit, když je nervózní. U porodu je přítomnost blízkého člověka důležitá – nemusí to být partner, ať je to klidně máma nebo kamarádka, ale měl by tam být někdo, koho můžeš v té bolesti chytnout za ruku a něco mu říct.
Lukáš: Lenka tvrdí, že jsem jí hodně pomáhal, když při porodu tlačila. Při kontrakcích se vlastně vsedě potřebovala předklánět dopředu a já jí rukou tlačil záda, aby to měla snadnější. Řekl jsem "raz, dva, tři" a natlačil jí záda dopředu...
Honza: I já bych tam chtěl mít svého partnera, kdybych byl těhotný.
Tomáš: O tom jsem hodně přemýšlel – já asi ne. Bál bych se, že se před ním nebudu kontrolovat, že se mu nebudu vůbec líbit, že pohled na mě nebude příjemný... Možná bych se cítil přirozeněji jen s doktory – partner by mohl být za dveřmi.
Lukáš: Kdybychom si to se ženou prohodili, tak bych ji u svého porodu chtěl. Máme výborný vztah, je to moje půlka, a byl bych rád, že tu bolest můžu sdílet s ní. Že tam mám podporu.
Honza: Opravdu záleží na tom, jaká ta partnerská dvojice je. Kdybych byl ženská a žil s nějakým arogantním chlapem, tak ho tam asi nechci. Těhotenství přece není vždycky záležitost volby, těhotenství se občas prostě stane, a podle toho můžou vypadat i tátové.
Čtěte v magazínu DNES
Mají smysl předporodní kurzy?
Proč se doktor bál, že Honza Vedral omdlí?
Myslí si pánové, že svým partnerkám pomohli?
A šli by k porodu příště?
