Jak ses dostal k adrenalinovým sportům?
Jako každý jiný adrenalinový sportovec. Líbilo se mi to, začal jsem na to koukat a pak jsem to postupně začal i dělat aktivně.
A jaká byla tvoje první zkušenost?
Těžko říct, adrenalinové zkušenosti mám vlastně už z dětství, když jsme si hráli a lezli po stromech. Najednou vylezeš výš po kmeni – a už je z toho adrenalinový zážitek...
Co je tedy vlastně pro tebe adrenalinový sport?
Všichni škatulkují. Třeba sjezdové lyžování je rychlý sport, kde jde o setiny sekund, v letech na lyžích pak rozhodují decimetry, přesto to ale nikdo nenazve adrenalinovým sportem. Lidé si totiž málokdy uvědomují, že když se máš rozjet z můstku, tak mimo to, že potřebuješ skočit co nejdál, se můžeš i zabít nebo pořádně rozsekat, pokud uděláš nějakou chybičku.
Pro mě je adrenalinový obecně jakýkoli sport, při němž pociťuju adrenalin v souvislosti s rizikem zranění.
V zimě je to lyžování, v létě jezdím na kole (z kopce), lezu po skalách a skáču B.A.S.E. jump. Trošku jsem ochutnal paragliding a přijde mi to jako super relaxační sport. Taky jsem zkoušel speedriding.
Baví mě zajímavé outdoorové sporty. Nemám rád fotbal a hokej, takové ty klasické sporty, ty mi vůbec nejdou.
Kolik let aktivně sportuješ?
Než jsem začal dělat „adrenalinové sporty“, deset let jsem závodně tancoval. Standardní a latinsko-americké tance. Současně jsem jezdil na kole a lyžoval, pak se to ale dostalo do takové fáze, že jsem třeba den před mistrovstvím republiky přišel s natrženým úponem klíčku.
Někdy v té době jsem šel studovat do Olomouce, tak jsem tancovat přestal. Což mi umožnilo věnovat se naplno těmhle věcem.
Co jsi studoval?
Práva.
A živíš se jako právník?
To by nešlo, když se snažím dělat sport pořádně. To, co teď dělám, má pro mě smysl. Jsem na horách, sportuju a vytvářím hodnoty. Ať už jsou to fotky nebo filmy. Mám pocit, že lidi, když na to kouknou, můžou mít příjemnej pocit.
Navíc se mám v tomhle směru pořád co učit a zlepšovat
Máš svůj vzor?
Vzorů mám spousty. Jsou vzory lyžařské i lidské. Líbí se mi například, jak to má nastavené Tomáš Kraus, jak ho teď poznávám.
S Tomášem Krausem jste společně natáčeli video na Lomnickém štítu. Donesla se ke mně informace, že se jedná o fake? Že Tomáš Lomničák v létě nesjel?
Podívej, nikdo nikde neřekl, že to bylo sjeté v kuse. Já jsem to sjel prostě v zimě, Tomáš v létě.
Samozřejmě jsme u toho museli zastavovat, takže to bylo po částech… a je to samozřejmě dobře a efektně natočené.
A chystáš něco podobného?
Teď pracuji na dalších projektech, ale zatím to nechci úplně provařit. Určitě chci skočit několik zajímavých ski B.A.S.E. věcí. Řekněme, že moje příští projekty se budou točit právě kolem toho. Chtěl bych něco nového vyzkoušet, zjistit, jaké jsou v tomhle odvětví možnosti, co ještě lidé neznají nebo nevyzkoušeli.
To ale u nás moc nejde, nebo ano?
Ne, v Česku ne, potřebujeme alespoň šedesátimetrovou kolmou skálu, na kterou se musíš být schopen rozjet, aby ses dostal co nejdál od ní.
Loni jsme skočili s Martinem Trdlou, mým instruktorem, ve švýcarském Engelbergu první ski B.A.S.E., kde jedna skála měla asi 65 metrů, druhá tak 130 metrů, to už je relativně bezpečné.
PŘEČTĚTE SI VELKÝ ROZHOVOR S MARTINEM TRDLOU O B.A.S.E. JUMPINGU
Jak ses vlastně k B.A.S.E. jumpingu dostal?
Prostě jsem to jen chtěl zkusit. Vše lze vidět v mém filmu Knocking on heavens door.
A kdy jsi skočil poprvé?
Loni v září jsem skočil v Roudnici z tandemového paraglidu z výšky asi tak 300 metrů. Tandem paraglide sice není považován za pevný objekt, ale je to jedno. Je to z malé výšky, z lehce pohyblivého objektu. Potom jsem hned skočil z jednoho mostu - a to už je B.A.S.E. jump, to bylo z výšky asi 65 metrů.
Sportovně mě ale asi pořád více naplňuje lyžování, kde se musíš celou dobu soustředit a dostáváš hodně zabrat fyzicky.
Co člověk musí udělat, aby si mohl skočit svůj první B.A.S.E. jump?
Je třeba nejdříve skákat z letadla, najít si instruktora, sehnat padák a naučit se ho balit. A postupovat z bezpečnějších objektů na ty méně bezpečné.
Jak je to finančně náročné?
Musíš mít minimálně 200 seskoků z letadla, každý seskok je přitom skoro tisícovka. Potom padák: B.A.S.E. jumpový padák je jen jeden, nemá žádný záložní, proto je potřeba, aby se vždycky a dobře otevřel. Vyjde na zhruba 70 tisíc. Dál potřebuješ kurz a instruktora, musíš cestovat. Takže tak zhruba 300 tisíc.
Je potřeba nějaká speciální psychická příprava?
To ne, já jsem se hrozně těšil a než jsem si skočil, zažil jsem si ve snu snad všechny možné situace, které mohly nastat, a nejrůznější pocity u toho. Takže já jsem si myslel, že jsem připravený. A dopadlo to, jak jsem očekával.
Máš strach?
Strach? Mám respekt, nikdy stoprocentně nevíš, jestli jsi správně zabalila padák, jestli se nemůže otevřít zešikma. Ale tím, jak člověk skáče, získává trochu klid a sebevědomí.
Jak dlouho letíš volným pádem?
U šedesátky skáčeš a rovnou vyhazuješ padák, takže volným pádem letíš tak dvě tři sekundy, než se padák nafoukne. U stodvacítky už se dá letět déle, ale problém je v tom, že když se odrazíš a máš na nohou lyže, snaží se ti je vzduch hodit nad hlavu.
Pokud se tam dostanou, je problém: pravděpodobně se ti neotevře padák nebo se otevře hodně křivě. Jde tedy o to, udržet lyže pod sebou. Někdo prý skáče i 11 sekund volným pádem, ale technika letu pak vypadá jako u skoků na lyžích.
Dá se v souvislosti s B.A.S.E. jumpingem mluvit o závodění?
Ano, závody se konají: na přesnost otevření, přesnost přistání, rozmezí výdrže atd. Jsou i závody typu „kdo nejrychleji seskočí, sbalí padák a uteče“, jako nácvik útěku před policií.
Nicméně si myslím, že B.A.S.E. jumping o soutěžení moc není, je to zajímavý, vizuálně hezký sport, který lidi dělají spíš pro sebe.
Ty ale jezdíš i freeride, chystá se něco tuhle zimu?
Je celá série závodů freeride World tour, k nim jsou sesterské kvalifikační závody a má to jednotný systém hodnocení.
Těch se chci účastnit co nejvíce a kromě toho pojedu na mistrovství České republiky do Davosu, což jsou freeridové závody organizované klukama kolem freeskiing.cz a časopisu Snow. Taky bych rád co nejvíc fotil nebo točil.
Na sjezd se nějak připravuješ? Nebo prostě vyjdeš nahoru na kopec a improvizuješ?
Většinou se snažíš „nakoukat“ svou ideální linii, kudy by se ti líbilo to projet. Největší problém je pak dojít nahoru a sjet to podle toho, co sis vymyslel – a k tomu právě potřebuješ zkušenosti.
Na horách je vždycky potřeba vědět, kam jedeš, to je základ. Je potřeba dávat si pozor, když jedeš po stopách, ne všechny jsou sjízdné pro každého.
Stalo se mi, že jsem traverzoval o něco níž než všichni a dojel jsem k srázu, kde byla skála: tak jsem ji skočil a připojil se k ostatním. Když jsme jeli podruhé, všimli jsme si kluka, který jel po mých stopách – a my jsme ho našli dole, měl rozsekaný nos a byl dost pomlácený.
Takže základ je vědět, kam jedeš.
Co plánuješ do budoucna?
Až vyčerpám ve ski B.A.S.E. jumpingu a B.A.S.E. jumpingu vše, co bych chtěl zkusit, půjdu třeba do velkých hor. Vždycky mě lákalo horolezectví, Himaláje… A když to poté spojím s lyžováním… je tam spousta kopců, které ještě nikdy nikdo nesjel!
A nebo budeš právník?
To možná až pak. (smích)
Do kolika let se, myslíš, budeš sportem živit?
Zrovna ve freeridingu jsou léta zkušeností velmi cenná. Za pár let sice už možná nebudu moci skákat z dvaceti, třicetimetrových skal, ale díky zkušenostem budu umět daleko lépe najít tu nejlepší a nejzajímavější cestu skálami dolů.
Budu i vědět, jak tu zatáčku provést co nejlépe, aby záběry a fotky byly co nejlepší. Zatáčku můžeš udělat i jen tak, ale když ji uděláš na hranici světla a stínu a zvednou se oblaka sněhu, sníh se pak rozsvítí sluncem, vrhne dlouhý stín a je to úplně jiný estetický zážitek.
Jsi už známý a úspěšný sportovec… Co na to ženy, reagují podle toho?
Těžko říct. Částečně i jo, ale takovým stylem člověk málokdy najde to, co hledá. Teď mám přítelkyni a jsem moc spokojenej. Náš vztah není založen na tom, že jsem relativně známý sportovec.
A co všechno ti sport vlastně dává?
Rozhodně určitou svobodu. Časovou a taky relativní finanční nezávislost, která je podmíněná tím, že budu nadále kreativní a schopný produkovat zajímavé věci. A dobrý pocit z toho, že se můžu pohybovat a cestovat.
Sport je svým způsobem naplňováním zvířecích pudů. Riskování života nebo boj o holý život je přirozená věc a nedá se o tom polemizovat, jestli to je nebo není zbytečné… Je to prostě přirozené.
