Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Zvyknout si na nový obličej chce čas, říká lékař, který umí dát lidem novou tvář

  10:00aktualizováno  10:00
Američani neocení spojitost mezi jeho příjmením a profesí – říkají mu po svém, Pomahak. Ocení však to, co umí. Český lékař Bohdan Pomahač byl ve Spojených státech první, kdo dokázal transplantovat lidský obličej. A před pár dny kolem něj bylo živo znovu – když pacientovi transplantoval obě ruce.

Dosud provedl čtyři unikátní transplantace obličeje. | foto: archiv Bohdana Pomahače

Kolik hodin jste byl nejdéle na sále?
Téměř čtyřiadvacet, při jedné z transplantací obličeje.
 
Je těžší to vydržet fyzicky, nebo psychicky?
Fyzicky překvapivě ne. Člověk se během té doby dojde napít, odskočí si, navíc když stojíte a něco u toho děláte, čas utíká rychle. Únava dolehne až ve chvíli, kdy vyjdu ze sálu. To jsem schopný usnout skoro ve vteřině. Horší je to psychicky, uchovat celou dobu koncentraci.
 
Dá se to natrénovat?
Spíš než že se to člověk naučí, tak si zvykne. Je schopen udržet určitou kvalitu práce, i když už po těch mnoha hodinách – aby se udržela ta kvalita – všechny úkony zaberou víc času.
 
Míváte při operacích trému?
Málokdy. Obecně jsem klidný člověk, čili tep se mi nezvýší. Ale zvýší se u mě stupeň soustředění, který se pak liší podle toho, jestli děláme rutinní zákrok, nebo takový, který jsme ještě nikdy nedělali.
 
Pouštíte si u práce hudbu?
Zase se to liší. U rutinních operací hraje muzika pokaždé a budete se smát – posloucháme totiž moderní pop, Lady Gagu a podobně. U složitých zákroků musím mít na sále ticho. Stejně jako jsem se nikdy nebyl schopen u hudby učit.
 
Když na stole leží pacient, vidíte před sebou jen tělo, nebo i konkrétní lidský příběh?
Vidím nervy, cévy, přemýšlím, jak je spojit, co tam chybí, jak to přidat. Jedu problém po problému. Když to zjednoduším, tak mám před sebou dlouhý seznam jasných a konkrétních úkonů, které musím splnit, aby se operace povedla. Těmi příběhy je lepší se na sále nerozptylovat. I když jsou mnohé z nich velmi vážné a dojemné.
 
Který vás nejvíc dojal?
Mě překvapivě víc dojme, když ke mně přijde mladá žena, které jsme kvůli rakovině prsu museli odejmout oba prsy a nahradili je novými. Problém, u kterého vím, že se může stát někomu v rodině, se mě emočně vždycky dotkne víc než ty děsivé rekonstrukce obličeje nebo ztráty všech čtyř končetin. To jsou případy tak složité, že si ani s tím pacientem nevytvoříte pouto hned. Nějakou dobu to trvá. Ale dojímají mě jejich reakce po operaci.
 
Například?
Například, když vám pacient po transplantaci obličeje řekne, že byl po letech zase schopný políbit dceru. Nebo jsme před pár dny jednomu muži transplantovali obě ruce a on nám řekl, že se ze všeho nejvíc těší, až bude moci poprvé v životě pohladit svého vnuka. To jsem úplně naměkko.

Končí v depresích i na alkoholu

Když se člověk dívá na fotografie lidí, kteří přišli o obličej, tak je to až hrozivý pohled, při kterém instinktivně odvrátíte hlavu. Vy jste tenhle pocit nikdy neměl?
Ne, což je dáno lékařským výcvikem. Už při studiích strávíte dost hodin na pitevně, kde se na mrtvých tělech učíte anatomii. To vás zocelí. Navíc se opravdu snažím nevnímat ty osudy, ale konkrétní zranění, problém, na který dnes už máme řešení. Dříve jsme ho neměli a bylo to frustrující. Ti pacienti přede mnou seděli a já jim musel říkat: Bohužel vám není pomoci.

Ale to, že se jich lidé lekají na ulici, pro ně asi motivace k zákroku je, ne?
Veliká. My některé věci bereme jako samozřejmost – můžeme jít kamkoliv, aniž si nás někdo všimne, ztrácíme se v davu, můžeme se normálně najíst, usmát, cítit vůně. O tohle všechno oni přicházejí a reakce okolí – pokud mají zrak – vnímají každý den. Že se na ně někdo dívá, že si na ně lidi ukazují. Když jim vysvětluju, jak asi budou po zákroku vypadat, tak všichni odpovídají: "Mně je to úplně jedno, můžete mi klidně přišít obličej černý." Což bychom nikdy neudělali, ale ukazuje to, co asi prožívají. Pro ně je cokoliv víc než nic a jsou schopni podstoupit všechno.

Fyzická bolest je asi neodradí.
Ani v nejmenším. Už si jí prožili a prožívají tolik, že pro ně nehraje roli. Přijmou i riziko, že můžou nastat komplikace, v krajním případě třeba smrtelný nádor.
 
Jakou mají ti lidé ještě motivaci?
Když to řeknu jednoduše, tak aby se jim usnadnil život, každá jeho část. Od chvíle, kdy ráno vstanou z postele a najednou si jsou schopni vyčistit zuby, najíst se, usmát, zamračit... Jedna věc vedle druhé. Navíc lidé bez obličeje se často odcizí od společnosti, od rodiny, mívají těžké deprese. Někteří z nich končí na lécích, jiní na alkoholu.

Bohdan Pomahač s rodinou

Bohdan Pomahač s rodinou

Asi existují i případy, kdy se jim rodina rozpadla. Že už s nimi ti nejbližší zkrátka nemůžou být.
To se bohužel stává. Mám pacienta, kterého jsem zvažoval na jednu z prvních transplantací obličeje. Měl těžkou dopravní nehodu, a když bylo jeho auto v plamenech, ztratil vědomí. Utrpěl těžké popáleniny hlavy, krku až po ramena a celé jedné ruky. Operoval jsem ho asi dvacetkrát, ale spíš jsme jen hojili rány. Po těch dvaceti operacích už byl unavený a řekl, že dál nechce. Úplně se mu rozpadla rodina, stal se z něj alkoholik. Bojuje se životem, ale rozhodl se, že transplantaci nechce. Nedávno mi znovu říkal, že už se smířil s tím, jak vypadá.
 
Kolik času uplyne od doby, kdy k vám pacient přijde, do chvíle, než mu můžete transplantovat obličej?
Většinou to jsou měsíce. Záměrně s nimi chceme strávit hodně času, abychom jim všechno vysvětlili. Z dvouhodinových konzultací si totiž člověk pamatuje pětinu, v lepším případě čtvrtinu. Dáváme jim domů materiály, které si mají přečíst nebo jim je někdo přečte. Pak je z nich zkoušíme – abychom se ujistili, že opravdu vědí, do čeho jdou, a že nad tím přemýšleli.
 
Co je na tom za přemýšlení? Sám jste říkal, že jsou ochotní podstoupit cokoliv a asi nejspíš i hned.
Souhlas k úkonu má pětadvacet stran a přesně popisuje, co se stane. Pacient musí pochopit, že má cizí obličej, který může v nízkém procentu přenést nějaké onemocnění. Musí vědět, jaké léky bude muset do konce života brát a jaké dopady to může mít – od docela obyčejného průjmu přes selhání ledvin po dvaceti letech od zákroku až po možnost smrtelného nádoru v jednom procentu případů. Procházíme s nimi řádek po řádku. Jak dlouho budou v nemocnici, jak dlouho a často budou muset chodit na kontroly...
 
Jak se hledá dárce?
Spolupracujeme s orgánovou bankou. Když máme pacienta, dáme jim jeho tkáňovou charakteristiku – čili třeba krevní skupinu, což je běžné i u jiných transplantací, ale kromě toho přidáme věk, pohlaví a barvu kůže. Kdykoliv se někdo objeví, zavolají, já se ujistím, že mám k dispozici tým, proběhnou testy a končí to souhlasem rodiny zesnulého. V Americe sice každý podepisuje souhlas s transplantací orgánů už při převzetí řidičského průkazu, ale na obličej se to nevztahuje.

Letos v březnu transplantoval Bohdan Pomahač obličej Dallasu Wiensovi.

Letos v březnu transplantoval Bohdan Pomahač obličej Dallasu Wiensovi.

Pomalu zkoumají nový obličej

Jak dlouho obličej vydrží od doby, kdy ho dárci odejmete?
To je jedna z věcí, kterou ještě přesně nevíme. Ale protože jakákoliv svalová tkáň vydrží bez krevního oběhu maximálně čtyři hodiny, snažíme se to do té doby zvládnout. To znamená, že náš tým přichází první – dřív než začnou další týmy vyjímat další orgány. My ten obličej odebíráme čtyři hodiny a během toho potřebujeme funkčně krevní oběh.
 
Obličej opačného pohlaví nelze přišít z etických důvodů, nebo ještě z nějakých jiných?
Nad tím jsme dost přemýšleli. U přenosu z ženy na muže se zdá, že by ten člověk vypadal víceméně přijatelně. Problém je jen ten, že takovému muži by už nikdy nerostly vousy. Obráceně, z muže na ženy, je to nepřijatelné. Rysy jsou hrubší, kosti více vyvinuté, vousy by naopak rostly. Takže je teoreticky možné, že by žena mohla být v budoucnu univerzální dárce.

Pomalu zkoumají nový obličej

Fotogalerie

Co je na transplantaci obličeje nejtěžší?
Je poměrně těžké a stresující na dárci vypreparovat všechny nervy a cévy. Nesmíte udělat chybu – jinak obličej už nikdy nepřišijete. Je to, jako byste u stromu uřezával větve. Nesmíte odříznout tu nejdůležitější, která nese celou korunu. Další těžká věc je ty cévy pod mikroskopem napojit. Teprve potom jsou takové ty pracné, ale víceméně jednoduché úkony, třeba dát dohromady nervy. Musíte tomu věnovat čas, trpělivost, ale už nejde o vteřiny. Když se to nepovede na první pokus, máte druhý.
 
Jsou pacienti nervózní, když jim jdete sundat obvaz a oni se poprvé vidí?
Oni obvazy ani nemají, dáváme jim jen antibiotikovou mast na stehy. Lidé, kteří projdou kolem jejich postele, si mnohokrát ani nevšimnou, že byli na nějaké operaci. Než vytáhneme zrcadlo, čekáme pár dní – aby už nebyli pod silnými léky. Pak většinou nastane šok. Ale žádné velké emoce. Pomalu zkoumají nový obličej a potřebují čas, aby si na něj zvykli.
 
Určitě ale něco řeknou.
Asi nejlíp to popsal pacient, který neviděl. Ohmatal si hned druhý den po operaci obličej a nadšeně říkal, že je to snad zázrak. Že má nos, rty, kůži. Jiný z pacientů byl zase šťastný z toho, že jeho nový nos vypadá skoro tak, jako vypadal dřív.
 
Pak za nimi přijdou manželka, děti, příbuzní. Tam jsou reakce jaké?
Daleko silnější a emotivnější. Je to dáno tím, že člověk svůj obličej během dne vlastně skoro nevidí. Ráno si u zrcadla čistí zuby, večer taky, a to je možná všechno. Ti, co jsou kolem vás, ho vidí víc než vy sám. Takže tam jsou často i slzy.
 
Poznají vůbec pacienta?
Já si třeba myslím, že si ti lidé nejsou podobní vůbec. Ale v čem je příbuzní poznají okamžitě, je, když začnou mluvit. Gestikulace, mimika, používání rukou při řeči, držení těla... Je to, jako by si někdo, koho znáte, vzal masku a vy jste hádal, kdo to je. Podle všech těch ostatních charakteristik to sice ne hned, ale celkem rychle poznáte.

Tým Bohdana Pomahače mívá až čtyřicet lidí.

Tým Bohdana Pomahače mívá až čtyřicet lidí.

Z kolika procent je tedy výsledná podoba pacienta shodná s tím, jak vypadal před zraněním?
Podle výzkumů tak z šedesáti procent – když mluvíme o částečných operacích omezených na část kolem nosu a rtů.
 
A podoba s dárcem?
Ta není skoro žádná. Když z člověka vezmete střední část obličeje, tedy právě nos a rty, tak podle nich jste schopen jen u dvou procent případů poznat někoho, koho i denně potkáváte v práci. Já viděl všechny dárce a pacienti jim po operaci nejsou podobní vůbec.
 
Potkají se někdy příjemce s pozůstalými od dárce?
U nás se takhle setkaly dva případy ze čtyř a bylo to hodně emotivní. Obličej má přece jen v našich životech zvláštní místo, podobně jako srdce, kde se také pozůstalí často s příjemcem setkávají. Chtějí vidět někoho, kdo nosí kus jejich bližního. A je zajímavé, jak každý hledá na novém obličeji to své: příjemci sebe, pozůstalí dárce. Každý obvykle něco najde.
 
Za jak dlouho po takovém zákroku je člověk schopný se usmát?
To trvá dlouho, pět nebo šest měsíců. Hned po transplantaci pacienti obličej necítí, je vlastně ochrnutý a vypadá jako po mrtvici. Trvá nejméně tři měsíce, než s ním začnou trochu hýbat. Ale některé změny přijdou hned. Jsou schopni jíst normální jídlo a cítit ho. Zkuste se někdy najíst s ucpaným nosem, to je polovina zážitku. A oni to tak měli denně.

Za mnoho let noha pacientovi doroste

Nedávno jste pacientovi transplantovali ruce. Je rozdíl v tom, jak člověk přijme svůj nový obličej a jak nové ruce?
Na nové ruce si člověk zvyká hůř. Je to tím, co jsem už říkal: na rozdíl od obličeje máte ruce neustále před sebou a děláte s nimi hodně intimních věcí. Vykonáváte s nimi osobní hygienu, dotýkáte se svých nejbližších. Pokud je u nových rukou jemný rozdíl v barvě, velikosti nebo třeba jen ve tvaru nehtů, tak se s nimi pacient sžívá dlouho.
 
Čeho je pak člověk s novýma rukama schopen? Třeba i dělat hodináře?
To zase ne. Čím je úraz blíž k prstům, tím je šance na úplné uzdravení vyšší. Když nahrazujeme ruku v zápěstí, je funkce až 95 procent původní ruky. Když nad loktem, jsou výsledky mnohem horší, asi 60 procent.
 
Medicína jde pořád dopředu. Co je teď metou plastické chirurgie? Co ještě neumíte a třeba za deset nebo dvacet let byste umět mohli?
Problémem jsou pořád náhrady komplikovaných tkání. Když se budeme bavit o obličeji, tak tam je nejtěžší vyrobit rty a víčka. Vlastně ne nejtěžší, ale skoro nemožné. Ret má sliznici, sval a kůži, všechno tenké, perfektně zorganizované. Když se podíváte na své tělo, tak tam nic takového nenajdete. Na rozdíl od toho, když rekonstruujete třeba prs – tam můžete použít spodní část břicha, protože potřebujete hodně tuku. A jestli je v těch komplikovaných případech budoucnost v tkáňovém inženýrství nebo dál v transplantacích, to uvidíme.
 
Co přesně je to tkáňové inženýrství?
Jsou to metody výroby tkání ve zkumavkách nebo mimo pacientovo tělo. Asi před patnácti lety bylo obrovskou novinkou lidské ucho vypěstované na myši. Vypadalo to nesmírně slibně. Mysleli jsme si, že budeme brzo schopni vymodelovat jakoukoliv tkáň, ale bohužel zatím nic z toho nefunguje. Pořád ovšem věřím, že transplantace jsou jen dočasným řešením, které bude jednou něčím takovým nahrazeno.
 
Myslíte, že když někdo třeba za sto let přijde o ruku, tak se mu v laboratoři vytvoří nová, přesně na míru, a ta se mu pak přišije?
Spíš to bude princip, dejme tomu mloka, kterému když useknete ocas, tak mu doroste nový. V budoucnu bychom měli být schopni manipulovat buňky přímo v těle pacienta tak, aby končetina sama dorostla. Ale moc nevěřím tomu, že se toho dožiju.



Nejčtenější

Síla fotbalového míče: pro pákistánský Sialkot znamená zisky i utrpení

Výroba míčů, nejen fotbalových, vyslala Sialkot do světa a tamním firmám...

Má-li fotbalový míč hlavní město, je to pákistánský Sialkot. Vyrábět se tam začal nejprve v malém, pro britské...

Monogamie není nadřazená. Ke spokojenosti vedou i otevřené vztahy

Vědecké studie čas od času vystaví otevřeným vztahům dobrozdání.

Otevřené vztahy jsou reakcí na to, že máme od svazků stále větší očekávání, která jeden partner naplní jen těžko....



Poručíme větru dešti. Američané si za války hráli s počasím nad Vietnamem

O legendární Ho Či Minovu cestu se sváděly boje, Američané však na ni byli...

Propracovanými trasami v džungli proudily za vietnamské války na pomoc komunistickému severu desetitisíce vojáků a tuny...

Extrémní gastronomie: Rybí hobliny katsuobushi vám zatancují na talíři

Příprava katsuobushi vyžaduje trpělivost a um.

Ryby dokážou plavat a některé i létat, ale jen tuňák pruhovaný vám zatancuje. Jen to chce trochu trpělivosti. Rybí...

OBRAZEM: Viktoriánská prodejná láska. Archiv odkryl unikátní fota

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní...

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní snímky zatčených. První vznikly již v roce...

Další z rubriky

Duny na Dakaru jsou naživo mohutnější, říká čtenář iDNES.cz

Tomáš Veselý si na Dakaru splnil velký sen.

Vyhrál výlet na rallye Dakar, strávil týden v Peru, vyzkoušel si jízdu v dunách, navštívil jezdecký bivak. „Zvuk...

Palte podprsenky, ne knihy, říká spolek čtenářek nahoře bez

Newyorský spolek topless čtenářek funguje již sedm let.

Nahá ženská prsa nemusí být jen sexuální výzvou, signálem. Stejně jako odhalená mužská hruď. V New Yorku ženám právo...

Nejcennější whisky mám v hlídaném skladu, říká sběratel

Cena této padesát let staré whisky Glenfiddich se odhaduje na 800 tisíc korun.

Kromě starých jaguárů, obrazů od Picassa a diamantů můžete peníze ukládat i do pití. Do lahví, jejichž cena je vysoká...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz