Dřevo mai sakahn v Laosu povýšili na místní gastronomickou zvláštnost, bez které dobrý oběd nenachystáte. Divoká, nešlechtěná verze černého pepřovníku (Piper interruptum) se podobně jako víno pne po ostatních dřevinách. Je všudypřítomná, v podstatě by se dala považovat za plevel. Zvlášť v okolí vodních toků, kde trochu nepříjemně prorůstá porosty kolokázie, ze které se získává taro. Přímo v okolí lidských sídel se však nikdy plně nerozroste, místní se totiž postarají o to, aby ho vždy řádně prořezali a zredukovali. A odnesli do kuchyně.
Dochucovadlo? Příloha? Je to jen na vás
Zájem tu překvapivě není o jeho plody, ale o nasekané špalíčky kmene, které jsou poměrně měkké. I kuchyňským nožem z nich snadno uděláte přibližně centimetrové odřezky a třísky. Ty, jak už tušíte, zamíří do hrnce. V pokrmech se uplatňuje buď jak dochucovadlo (aw lahm) nebo přímá součást jídla.
Polévka, vývar, pečené maso? V ničem z toho nesmí mai sakahn chybět. Pokrmům totiž dodává výraznou pepřovou chuť s ostrými chilli náznaky. A když o něčem Laosané prohlásí, že je to ostře pálivé, připravte se na ohnivé peklo.
I hmyz se vám raději vyhne
V provinciích Luang Prabang a Luang Namtha, které civilizačními vymoženostmi zrovna neoplývají, vnímají toto dřevo jako přirozený nástroj „hygienizace“ pokrmů. Už dávno si tu povšimli, že se kolem planých pepřovníků obvykle nedrží hmyz. A každý tu ví, že hmyz může být zdrojem nepříjemných nemocí, zvlášť když naklade do potravin vajíčka. Tuto skutečnou insekticidní vlastnost pepřovníku tedy místní domněle přenášejí s kousky dřeva i do svých jídel. Když ho prý dokážete pozřít, budou se moskyti a další breberky vyhýbat i vám.
Jisté je, že dřevo ve vařicí lázni nebo pekáči rychle měkne a jeho jednotlivá vlákna se navzdory kompaktnosti stávají o poznání vláčnější. Rozkousat je a spolknout nakonec není o nic těžší, než se vypořádat s pořádnou hrstí párátek. Výhodou je, že měkké třísky se vám do jazyka nezaseknou.
Mai sakahn většinou netvoří více než desetinu objemu porce, jeho stravitelnost přece jen není valná a místo v žaludku vám zaplní jen fyzicky, bez zisku kalorií. Ne vždy vám tu samozřejmě třísky naservírují přímo na talíř, v restauracích a venkovských občerstvovnách je pro turistu rádi předem vyloví. A ten pak může jen dumat nad tím, kde se v jídle bere zdroj pálivé chuti, který jen tak nezmizí.
Sopečná erupce v žaludku
Pepřové dřevo vám při jídle lehce narkotizuje rty i jazyk, zatímco ze sebe vydává pocitově velmi intenzivní teplo. Pálivost sestupuje níže, hřejivý efekt se zesiluje. Teprve až doputuje do žaludku, začne ten pravý koncert. To když se pokusí vaše trávicí šťávy nahlodat jeho celulozní strukturu a jediným výsledkem je uvolňování dalších silic palčivé chuti.
Pro nezkušeného strávníka je to zážitek ekvivalentní konzumaci celého koše pálivých papriček. Extrémní hřejivý efekt přetrvá až do doby, než kousek měkkého pálivého dřeva definitivně opustí vaše tělo přirozenou cestou.
Ochutnali byste pepřové dřevo jako přílohu?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pátek 1. února 2019. Anketa je uzavřena.
