Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Komáři, kaloni, myši i kočkodani. Kdo může za zabijácké viry z džungle

aktualizováno 
Některý má úmrtnost devadesát procent, každoročně však infikuje jen několik desítek lidí. Jiný zabije mnohem menší procento nakažených, infikuje však miliony. A jiný je spíše mediální než reálnou hrozbou. Seznamte se s nebezpečnými viry světa.

Hlavním přenašečem viru Marburg je kaloň. | foto: Profimedia.cz

Virus Marburg: přenášejí ho kaloni

Virus Marburg byl poprvé zaznamenán v roce 1967 v Německu a širokou pozornost mu získal už způsob jeho uvedení na scénu. Zdrojem nákazy se stala skupina pokusných zvířat, kočkodanů obecných, přivezených do farmaceutických laboratoří společnosti Behringwerke z Ugandy.

Fotogalerie

Jak se záhy ukázalo, nakoupit levné oběti pokusů v zahraničí v prakticky nedohledatelné lokalitě nebyl ten nejšťastnější nápad. Výzkumníci, kteří se tu zabývali vývojem sér proti záškrtu a tetanu, se totiž sami záhy stali pokusnými králíky. V první vlně nakažených se nacházeli lidé z úzkého okruhu zaměstnanců a laborantů, druhá zahrnovala ošetřující lékaře a nemocniční sestry, patologa a ženu zasahujícího veterináře. Společné jim byly ukrutné krvácivé horečky, křeče a masivní produkce vyměšovaných infikovaných tělesných tekutin.

Během necelých deseti dní vyrobil virus Marburg z jednatřiceti nakažených sedm mrtvých, aniž by se podařilo nalézt účinnou vakcínu. Ta se ostatně hledá bez úspěchu dodnes.

MARV (Marburg)

  • endemický virus z tropů na pomezí Angoly a Ugandy
  • šíří se tělesnými tekutinami, včetně krve, výkalů, slin a zvratků
  • nebezpečí, že nepřežijete nákazu, činí 87 procent, pravdu se dozvíte během 5 až 7 dní
  • na MARV neexistuje očkování ani lék

Hned o čtyři týdny později dal o sobě Marburg vědět znovu, v tehdy ještě jugoslávském Bělehradu. V dalších letech následovaly destinace ve Rhodesii (dnešní Zimbabwe), Jihoafrické republice a Sovětském svazu. Kvůli pokročilé úrovni lékařské péče se tu ale virus neprojevoval tak ničivě (průměrná mortalita činila asi 30 procent) jako v rovníkové Africe. Když v roce 1998 udeřil v Demokratické republice Kongo, ze 154 nakažených lidí usmrtil 83 procent, v roce 2004 v angolské provincii Uíge pak 90 procent z 252 nakažených.

Jeho hlavními přenašeči jsou především netopýři živící se ovocem, kaloni. Frankfurtští kočkodani se jím nakazili proto, že si kaloni příležitostně vylepšují jídelníček. Studium genomu MARV prozradilo, že virus je relativně mladý a přirozeně vznikl pravděpodobně někdy kolem roku 1800. To ale v sedmdesátých letech minulého století nebránilo sovětským biochemikům, aby se v Zagorsku zabývali jeho využitím coby biologické zbraně.

Virus Ebola: pohroma z pralesa

Vesničky Nzara a Yambuku je těžké najít i na podrobné mapě Jižního Súdánu. Jeden orientační bod vám ale rychle osvětlí, proč tato sídla raději nehledat. Obě totiž leží na pobřeží říčky Ebola. Právě tady v roce 1976 poprvé propukla choroba, která dodnes děsí nejen celou subsaharskou Afriku, ale doslova celý svět.

EVD (Ebola)

  • popsáno je celkem pět virových kmenů eboly, čtyři jsou smrtelně nebezpečné lidem
  • míra mortality po nákaze kolísá od 50 do 90 procent
  • inkubační doba může trvat od dvou dnů do tří týdnů, průběh nemoci je ale krátký
  • medikament na ebolu je testován, ale žádný dosud není přijat

Popis symptomů nákazy tu poprvé zaznamenal doktor Ngoy Mushola. Do svého deníku si tehdy poznačil: „Náhlé vysoké teploty, krvavé průjmy a zvracení, bolesti břicha a vyčerpanost, pacienti mají ́těžké klouby ́.“ Z celkem 284 nakažených súdánským podtypem viru jich během tří dní umřelo 53 procent. Podtyp viru eboly ze Zairu se hned téhož roku ukázal vražednější, aspiroval na devadesátiprocentní úmrtnost.

Náhlé objevení se EVD je dodnes trochu záhadou, bývá dáváno do souvislosti s průnikem lidské civilizace do hlubin pralesů. Tady totiž předtím virus eboly mohl cirkulovat mezi malými i velkými primáty a netopýry po dlouhá staletí, aniž by si toho lidé vůbec všimli. Pro EVD je typické, že se objevuje zpravidla krátce po intenzivních deštích, které střídají dlouhé období sucha.

Po dalších pětatřicet let po svém objevení se byla ebola spíše „literárním virem“. V odborné medicínské literatuře nebo beletrii o ní bylo psáno víc tun papíru, než kolik činil počet jejích obětí. Přibližně každé dva až tři roky se objevovala v afrických zemích, zejména ve státech jako Gabon, Uganda, Súdán, Guinea, Libérie, Sierra Leone, Nigérie, přičemž během čtyřiadvaceti „malých epidemií“ dohromady nakazila 1 716 lidí a 1 306 z nich zabila.

Nepustila ebolu do Nigérie

Lékaři a zdravotnický personál jsou v první bojové linii. Přes dvě stě...

Svým hrdinným a rázným jednáním doktorka Stella Adadevohová ebolu nepustila do Nigérie. Sama jí však podlehla.

Pak však přišel rok 2013 a dodal virovému tropickému strašákovi docela jiný rozměr. Během tříleté západoafrické epidemie se totiž nakazilo 28 657 lidí a přibližně 35 procent z nich onemocnění podlehlo. Krizový stav byl odvolán teprve letos, 29. března. Stejně drtivě jako na nás dopadá ebola na naše nejbližší příbuzné, šimpanze a gorily. Příbuzné viry EVD jsou pravděpodobně odpovědné za dramatický pokles některých populací primátů v národních parcích. A co momentálně trápí epidemiology nejvíce? Jak dokáže ebola cestovat, respektive které své přenašeče hubí a na kterých se jen „veze“. Psi a hospodářská zvířata by totiž možná mohli být součástí vakcíny proti zabijáckému viru.

Horečka dengue: nakazí až sto milionů lidí ročně

Svalový třes, teploty a svědivá červená vyrážka na kůži. V tom lepším případě. V horším pak křečový záchvat a bolesti, jakoby vám „lámali kosti v těle“. Zhruba tak se může projevit nákaza horečkou dengue, respektive arbovirem přenášeným moskyty a komáry.

Dengue

  • mortalita kolísá od 2,5 procenta u slabé formy po 25 procent u závažné
  • v 80 procentech případů mírné nákazy si ani nevšimnete, že ji máte
  • neexistuje žádná účinná vakcína, která by člověka chránila před nakažením
  • snadno zlikvidovat dengue nejde, zbavit se můžete jen přenašečů

Nemoc má velmi dlouhou historii, její stopy můžeme sledovat až k období vlády čínské dynastie Ťin. Už tehdy si tamní léčitelé všimli vztahu mezi tůněmi plnými komárů a výskytem nemoci. Evropané na to přišli až v roce 1779. Až do druhé poloviny 17. století přitom zůstával výskyt onemocnění izolovaný jen na několik lokalit v Asii a Africe, definitivně to však změnil trh s otroky. Na lodích přeplněných „lacinou pracovní silou“ dorazili do Nového světa i komáři. Další rozšíření nemoci, která své jméno odvozuje od svahilského ka-dinga pepo („choroba způsobená zlým duchem“), přinesla druhá světová válka. Je to logické, spolu s divizemi putovali napříč Afrikou, Evropou a Asií jak přenašeči, tak nakažení.

Poprvé o sobě dala dengue hlasitě vědět na Filipínách v roce 1953, kde se dodnes drží na žebříčku hlavních příčin dětských úmrtí. Obecně se dá říct, že až 80 procent všech nákaz proběhne asymptomaticky: obejde se bez výraznějších pozorovatelných potíží. Zbývající pětina pacientů je ale nakažena intenzivní formou, kde už šance na přežití v chabě vybavených tropických klinikách není velká. V případě slabé formy umírá „jen“ asi 2,5 procenta pacientů, u silné formy zhruba 25 procent.

Má tedy vůbec cenu srovnávat dengue s profesionálními virovými zabijáky ebolou a marburgem? Rozhodně. Síla této horečky totiž netkví ani tak ve vysoké mortalitě, jako v šíři areálu výskytu. Je běžným onemocněním ve 110 zemích světa. Vyskytuje se v místech, kde žije 40 procent veškeré lidské populace. Ročně se jí nakazí 50 až 100 milionů lidí. Ošetření si vyžádá asi půl milionu z nich, přičemž asi 25 tisíc zemře. A do budoucna, při stávajícím trendu klimatických změn, šíření druhů a růstu globálního obchodu, bude samozřejmě hůř.

Horečka Lassa: zkázu nesou hlodavci

Poprvé byla horečka Lassa popsána ve stejnojmenném městečku v nigerijském státě Borno. Virus, který ji způsobuje, se neobejde bez zvířecího přenašeče. Je jím myš mnohobradavková (Mastomys natalensis), která je, jak jméno napovídá, schopna generovat skutečně velké množství potomstva. Vše záleží na souhře okolností.

LHF (Lassa)

  • počet nakažených se ročně blíží půl milionu, přibližně pět tisíc z nich zemře
  • horečku Lassa lze překonat s pomocí léčiv – ribavirinů
  • podle Světové zdravotnické organizace činí promořenost afrických hlodavčích populací tímto virem asi 15 procent
  • celková úmrtnost činí necelé jedno procento, při epidemiích ale až 80 procent

Když je v sýpkách dobrá úroda, začne se myš intenzivně množit a při produkci dvaceti mláďat po dvaceti dnech březosti po dobu pěti měsíců dokáže potomstvem zaplavit města i vesnice. V jeho stopách se často může táhnout i virus Lassa. Krize poté vzniká velmi rychle. Stačí jen kontakt lidí s trusem, močí nebo potřísněnou potravou, rýží či obilím. Aktivní přitom dokáže Lassa být devět týdnů po odložení. Je to virus, který umí čekat. V některých západoafrických regionech se projeví maximálně desítkami úmrtí ročně. Jindy, když dojde na přemnožení hlodavců a propuknutí epidemie, jdou počty mrtvých do tisíců.

A jak se nákaza horečkou Lassa projeví? Projevy zahrnují poruchy trávicího traktu, oběhového systému, dýchacího ústrojí a nervového systému. Právě tato šíře možných symptomů výrazně znesnadňuje jakoukoliv léčbu. Lékaři netuší, co se s vámi děje. Právě taková situace byla u prvních zaznamenaných případů, kdy se nakazily dvě misionářky.

V celkovém úhrnu dosahuje mortalita „pouhé“ jedno procento. Pokud si váš stav vyžaduje hospitalizaci, vaši šanci na přežití lze vyjádřit poměrem 4:1. Ani to není tak zlé. Horší je, když se ocitnete v epicentru probíhající epidemie. Lékaři nemají čas reagovat, prvotní symptomy jsou nejasné a masivní šíření umocněné kontaktem s všudypřítomnými hlodavci zvyšuje lokální úmrtnost až na 80 procent. Co v plné síle dovede, horečka Lassa už několikrát ukázala v Beninu, Nigérii a Mali. Světová zdravotnická organizace si zachovává vůči tomuto onemocnění velmi opatrný postoj, právě pro jeho dvojakost. Ve svých materiálech přímo na otázku „Zemřu po nákaze?“ píše: „Včasné vyhledání lékařské péče zlepší vaše šance na přežití.“

Virus Zika

Virus Zika je praktickým dokladem toho, jak může mezinárodní mediální palba strhnout lavinu paniky. I když má se zde uvedenými kolegy z řad virů mnoho společného, nedosahuje ani zlomkem své úrovně jejich nebezpečnosti.

ZIKV (Zika)

  • 80 procent infekcí je bez příznaků, ve zbylých 20 procentech se symptomy kryjí s ostatními tropickými horečkami
  • vysoké riziko představuje pro těhotné ženy, u jejichž plodu může vyvolat vývojovou poruchu
  • přenáší se i pohlavním stykem, z poštípaných mužů se stávají přenašeči
  • preventivní opatření v roce 2016 přišla sedm jihoamerických zemí na 3,5 miliardy dolarů
  • přímá mortalita viru Zika činí zatím nula procent

Virus byl poprvé zaznamenán v roce 1947 v Ugandě u několika opic odchycených z volné přírody. První velké epidemie otřásly Mikronésií až v roce 2007, o šest let později Francouzskou Polynésií. Loni se už hovořilo o dramatickém vzestupu počtu epidemických událostí v Africe, Střední a Jižní Americe, Karibiku a Pacifiku. A letos? Brazilci vyhlásili poté, co se virem zika nakazilo 1,5 milionu lidí, stav ohrožení. Co stojí za nenadálým vzestupem viru?

Mohou za něj dva druhy komárů, komár egyptský (Aedes aegypti) a komár tygrovaný (Aedes albopictus). Ti se kvůli klimatickým změnám a velké dopravní provázanosti světa mohou snáze šířit po většině rozlohy kontinentů a úspěšněji šířit virus mimo domovské tropické oblasti.

Ve hře je kombinace environmentálních faktorů a dílčí projevy klimatických změn: zvýšené průměrné teploty v dané sezóně (vedoucí k urychlení růstu komárů), snížení počtu mrazivých dní (které by přes zimu likvidovaly uložená komáří vajíčka), přívalové deště a povodně (které skrze tůně a kaluže sekundárně vytváří vhodný prostor pro vývoj larev) a pochopitelně také klimatický posun areálů vhodných k osídlení, lidmi urychlená dynamika migrace invazních druhů, nedostatek přirozených predátorů.

Určitou ironií je, že komáři rodu Aedes jsou ve své podstatě velice chabí letci. Od svého rodiště, tůňky nebo vodní strouhy, nejsou obvykle schopni uletět dále než na 400 metrů. Komár ale může bez problémů cestovat v kabině automobilu, na podvozku náklaďáku, v balíku slámy nebo v kabině letadla. O přežití takového cestovatele v cílové destinaci pak rozhoduje jediné: příhodné klima.

Autor:



Nejčtenější

Není nad to, chodit nahá po bytě, říká MOgirl Karolína

„Jsem usměvavá, infantilní, střelená, vtipná a hodná,“ říká MOgirl Karolína.

Láká ji nebezpečí a přiznává, že umí být střelená a infantilní. A ničeho ze svého života nelituje. „Řídím se mottem, že...

Experimenty na lidech: americký stát potají plošně šířil bakterie

Jezdily rychle a hlavně po celé zemi. Autobusy Greyhound proto armáda využila k...

Infikoval vlastní obyvatele bakteriemi a viry, které ničily zdraví a dokonce zabíjely. Potají. Po dlouhých dvacet let...



Orgasmus, pro který nehnete prstem. Internetem se šíří erotická hypnóza

Stačí se soustředit, nabádají erotické hypnotizérky.

Má to být bezdotykové sebeuspokojení. Prosté fyzických stimulů, cesta k orgasmu při něm vede čistě skrze mysl. Podle...

Hnědé kobylky: jak dobře si malí a hlavně velcí nacisté žili z cizího

A tohle je také naše. Nacisté jako Adolf Hitler a Hermann Göring nejen...

Špičky nacistického režimu si za veřejné peníze stavěly soukromé rezidence, důstojníci SS si jen tak přivlastňovali...

OBRAZEM: Nahá jóga vás zbaví stresu a zlepší sex, věří její učitelka

Jejím studiem už prošly stovky žen. Nedopřává se jim v něm však jógy v...

Jejím studiem už prošly stovky žen. Nedopřává se jim v něm však jógy v tradičním balení, před lekcí se totiž svlékají....

Další z rubriky

Experimenty na lidech: americký stát potají plošně šířil bakterie

Jezdily rychle a hlavně po celé zemi. Autobusy Greyhound proto armáda využila k...

Infikoval vlastní obyvatele bakteriemi a viry, které ničily zdraví a dokonce zabíjely. Potají. Po dlouhých dvacet let...

Extrémní gastronomie: drůbeží pařátky se v Indonésii jedí jako sušenky

Ne, pařátky se v Indonésii rozhodně nevyhazují. Tamní kuchaři je připravují...

V Indonésii se dojídá a zbytky se nenechávají. I zdánlivě nechutné části drůbeže se tu setkají s nadšením strávníků. K...

Extrémní gastronomie: rybí sperma je explozí krémové chuti

Labužníci nedají na shirako dopustit.

Je to svěží zákusek plný života. Opravdu, v každém mililitru japonského dezertu širako čeká na vaši vidličku dvacet...

Najdete na iDNES.cz