Výsledky výzkumu, při němž vědci předváděli mladým ženám fotky mužských těl nahoře bez či v upnutých tričkách, jsou jednoznačné. Ačkoli jistou roli hrála například výška mužů a absence nadměrného bříška, nejoceňovanějším parametrem byla rozložitá postava. Široká ramena a velké ruce oceňovaly hodnotitelky nejvíc.
Pánové, kteří to přehnali |
Šedesátka modelů se přitom rekrutovala z návštěvníků posilovny univerzity University of California, kde se výzkum odehrál, 130 dalších potom tvořili studenti psychologie. Vědce zajímalo, jak jsou silní, všichni pánové podstoupili testy na posilovacích strojích nebo například měření síly úchopu.
Silný a tlustý? V pořádku
Fota modelů poté předložili americkým a australským studentkám ve věku kolem dvaceti let. Aby hodnotitelky nemohly přihlížet k obličejům modelů, tváře pánům zamazali. Analýza výsledků hodnocení doložila, že ženy hodnotily atraktivitu podle odhadované fyzické síly muže. A tu naopak dokázaly docela pravdivě odhadnout z jeho postavy. Preference pro silné muže byly bezvýjimečné, ani jedna hodnotitelka nehorovala pro slabé pány. Odhadovaná síla přitom byla nejdůležitějším faktorem pro atraktivitu, vysvětlovala sedmdesát procent rozdílů v hodnocení.
Výsledky samozřejmě těší evoluční psychology, protože potvrzují jejich tradiční názor. Podle něj bylo silné tělo už pro naše prastaré předky signálem, že je muž zdravý, ale též známkou, že dokáže rodinu ubránit a materiálně zabezpečit. A silný muž je pro ženy ochráncem i dnes. Proto má na mužově atraktivitě lví podíl to, jak silně vypadá, shrnuje pro list The Washington Post autor výzkumu Aaron Lukaszewski z Caliofornia State University.
Pro The Guardian přidal velmi praktické a pro některé muže uklidňující shrnutí. „Naše výsledky naznačují, že i když máte trochu nadváhy, nevadí to, protože to vyváží, vypadáte-li silně. Jednoduše se to dá říci takhle: být silný, tlustý chlap je OK. A to, myslím, přinese klid do duše mnohým pánům,“ dodal Lukaszewski.
Cvičte se Školou síly V našem cyklu Škola síly jsme vás provedli od úplných začátků, jejichž cílem je „resetovat“ tělo, které dlouho zahálelo sedavým způsobem života, přes posilování s vlastní vahou až po cviky s kettlebell a velkou činkou. |
Jeho kolega a spoluautor studie Aaron Sell přiznává, že je nepřekvapilo, že se atraktivita odvíjela od odhadované fyzické síly. Zaskočilo je však prý, jak mocný onen příčinný vztah byl. „Nenašli jsme byť jednu jedinou ženu, která by dávala přednost slabě či žensky vypadajícímu mužskému tělu,“ uvedl Sell.
Ne všechny vědce však výzkum, jehož závěry přinesl magazín Proceedings B vydávaný The Royal Society, přesvědčil. Mezi kritiky patří například Holly Dunsworthová, antropoložka z University of Rhode Island. A její námitka je logická, a proto silná: autoři práce totiž neprokázali, že by se preference žen nějak vztahovaly k oněm hluboce zakořeněným evolučním stopám, jejichž vězni jsme od dob našich pradávných předků.
„Podle mého názoru připisují autoři evoluci příčinnou roli velmi předčasně,“ tvrdí Dunsworthová, připouští však, že to není pouze jejich chyba: „Obdobné metodologické problémy má většina výzkumů tohoto typu.“
Proč by totiž věc měla vysvětlovat evoluční historie? Sama nabízí jiné řešení, podle ní je to kultura, kdo nejen preference žen ohledně atraktivity ovlivňuje. „V americké společnosti prostě oceňujeme vysoké, urostlé muže se silnou horní částí těla,“ říká. Její kolegyně socioložka Lisa Wadeová potom dodává: „Víme, že taková těla jsou idealizována a oceňována. Bývají to ostatně těla, která je nejobtížnější dosáhnout.“
A Dunsworthová nezastírá ironii, když komentuje fakt, že ženy hodnotily nahá mužská těla bez hlav. „Je hezké vidět, že evoluční psychologie zachází jako s kusem masa s každým, nejen se ženami,“ uvedla.
