Zdůrazněme hned zkraje, že univerzitní tým matematiků, biologů, IT expertů a mediků se z celkem pochopitelných důvodů nezabýval oživlými mrtvolami vážně. Jen je využil jako praktickou demonstraci scénáře „rychle se šířící smrtelné choroby napříč populací“.
Neexistující zombie jsou perfektním organismem pro případové studie. „Když na nich začnete modelovat, provede vás to dlouhou řadou matematicko-statistických technik, při kterých využijete aplikované poznatky o šíření reálných nemocí,“ vysvětluje docent Alex Alemi. Nezastírá však, že existuje ještě jeden důvod: „A taky je to o poznání větší zábava.“
Nakazit se dnes může kdokoliv
Proč jsou takové hrátky s hypotetickými epidemiemi vůbec zapotřebí? „Protože se doba mění a klasické diferenční rovnice přestávají k popisu šíření epidemií stačit,“ vysvětluje Alemi.
Původní a stále využívané modely epidemiologů obvykle zachycovaly rozvětvený strom kontaktů nenakažených lidí s přenašečem nebezpečného viru. Od „pacienta číslo nula“ se v nich rozbíhaly do všech stran spojnice s lidmi, kteří se mohli stát infikovanými, byli v podezření z nákazy, nebo se ukázali být vůči viru rezistentní.
Prohlédněte si sexy zombie |
Jenže v globálně propojeném světě, kde může nakažený člověk nevědomky, například při cesty letadlem, nakazit stovky lidí na desítkách lokalit za jediný den, se takové mapy kontaktů stávají nedostatečnými. „V takovém katastrofickém případě se prakticky nezačíná počítat od nuly, ale od stovek nul současně,“ říká Alemi.
Zombie model sice využívá tradiční přístup, ale vnáší do něj prvek nelinearity. Neřeší ani tak počátek nákazy, jako spíš sekundární fázi epidemie. Tu, při které už může být teoreticky nakažen kdokoliv a kdekoliv.
Čtyři figury
Alemi s kolegy vytvořil počítačovou simulaci, která do počátku přidělila každému ze stávajících 320 milionů obyvatel USA jeden ze čtyř stavů: buď budou dále lidmi, zombiemi, pokousanými lidmi, tedy infikovanými, ze kterých se dříve nebo později zombie stanou, nebo mrtvými zombiemi. Mrtvá zombie si už dál v matematické simulaci „nezahraje“.
Romero byl otec zombií. Noc oživlých mrtvol však byla o revoluci Uvedl do moderního filmu zombie a vytvořil celý nový žánr. Jeho nemrtví však neděsili exotikou. Hrůzu naháněli tím, že mohli být vašimi sousedy, kolegy, přáteli. Díla Georga Romera nesla ostatně poselství o reálných rysech americké společnosti, o cynismu, egoismu, odcizení. |
A tyto čtyři různé stavy spolu při vzájemném kontaktu různě interagují. „Zombie může nakazit člověka, člověk může zabít zombii, dojít může k pohybu nebo přesunu figur na mapě,“ popisuje některé z možných reakcí Alemi.
Aby to nebylo tak přímočaré, model je ovlivněn řadou proměnných. „Je to podobné jako mapování rizik vzniku požáru. Když se sejde více příhodných faktorů, suché klestí pod stromy, lesy napadené škůdcem, dlouhé období bez deště, turistická sezona, je riziko vzplanutí lesa vyšší. Pokud v našem modelu jedna zombie narazí na početnou skupinu lidí, je šance na jejich přežití vyšší, protože zombie nejspíš bude zabita, než když by tomu bylo naopak,“ líčí. A každá taková událost ovlivňuje další kroky podrobného modelu.
Do hor by to zombiím trvalo déle
Ve většině knih nebo filmů, které se zombie apokalypsou zabývají, je užit přístup ne příliš odlišný od toho, jakým s epidemií počítali na Cornell University. „Většinou to začne znenadání a na spoustě míst současně. A po několika měsících bojů o holé přežití končí hororová sci-fi s rozptýlenými hrstkami přeživších lidí. Jenže když jsme se pokusili dodat zombie apokalypse realističnost, vypadalo to jinak,“ vysvětluje Alemi.
Ano, metropole a hustě osídlená města skutečně padla pod náporem nemrtvých v řádu hodin a dnů. „Šance, že se v jednom vagóně metra ze čtvrtiny pasažérů najednou stanou nemrtví, nedává neproměněným lidem mnoho šancí na přežití,“ říká Alemi.
Jenže následný průnik hladových zombie na venkov si vyžádal celé týdny a další měsíce trvalo, než by byly schopny dorazit do izolovaných hor. Dynamika šíření nákazy se tím dramaticky zpomaluje. Na venkově žije méně lidí, kteří by se po kousnutí stali zombiemi.
„Takže kdybychom měli fikci převést do reality, město New York by padlo za několik dní, ale na okrajích státu by měli dost času na přípravu. Já osobně bych asi zamířil ke Skalistým horám, než abych čekal na nevyhnutelný konec někde v městském bytě,“ uzavírá Alemi.
