Statisticky to navenek nevypadá tak zle. Na každých sto tisíc obyvatel v Číně připadá 164 lidí za mřížemi. To je o 47 méně než v Česku. A mnohem méně než v Jihoafrické republice, kde to je 335 vězňů, i v Rusku, kde na daný počet obyvatel připadá 615 uvězněných. Se Spojenými státy se poté čínská míra lidí vyloučených ze společnosti nedá srovnávat vůbec, v Americe je 737 vězňů na sto tisíc lidí.
Jenže se statistikou tu nevystačíme. Druhou částí reality je obraz o tom, jak to v čínských nápravných zařízeních chodí.
Prací ke svobodě
Princip tamního trestního systému osvětlil při jednom ze svých projevů v roce 1957 sám Velký kormidelník Mao Ce-tung: „Odsoudit vězně k smrti znamená vytvořit nerovnováhu. Takový kriminálník je sice odstraněn ze společnosti, ale nepoučí se. A nemůže být ani příkladem a výstrahou pro ty, kteří by v budoucnu chtěli spáchat podobný zločin. Popravit odsouzeného není dobré, vždy totiž může dojít k omylu, záměně, ke ztrátě důkazů. Popravený vězeň už nikdy nezvýší produkci, nepřispěje k vědeckému poznání, neutuží národní obranu.“ Zní to lidsky a rozumně?
Samozřejmě. Jenže přesně takovými slovy obhajoval diktátor takzvanou laogai, novou síť pracovních lágrů. A v lehce modifikované podobě onen model funguje dodnes. „Přetváříme tu stovky tisíc kriminálníků na zákona dbalé občany, a to pomocí humánních metod,“ hájí se představitelé věznic.
Vazba, pracovní tábory, detenční centra
Některé čínské kriminály připomínají továrny s nepřetržitým provozem. Vězni tu pracují ve dne v noci, bez ustání. Čínská vězení neusínají a nezhasínají. „Je to práce, co napravuje vězňům mysl, a pomáhá jim stát se znovu lepšími,“ stojí v textu čínského Vězeňského zákona z roku 1980. Podle něj se musí všichni vězni dobrovolně zapojit do práce jako součást své nápravy. Čtete správně, slovo „musí“ stojí v téže větě jako výraz „dobrovolně“.
Z vězení tu na svobodu vycházejí jen samí „napravení“ lidé. Protože ti, jimž nestačilo pět nebo deset let, si za mřížemi ještě chvilku posedí. Asi nepřekvapí, že vězňů, kteří by po absolvování trestu chtěli veřejně promluvit a popsat, jak vypadá svět za mřížemi, moc není.
Proto většina informací o fungování zdejších vězení pochází od trestanců s cizí státní příslušností, kteří byli následně vydáni do své mateřské země. Ale jejich výpovědi jsou také částečně zkreslené, protože k cizím se tu dozorci přece jen chovají o poznání lépe.
Drsná vězeníPři pátrání po temných tvářích světa jsme zatím navštívili:
|
Jinak však čekají těžké dny všechny, kteří se ocitnou na jakémkoli stupínku tamního nápravného systému. Začíná to už na úrovni vazby, presumpce neviny je v Číně nadbytečným luxusem. Už to, že vás vyšetřuje policie nebo že jste byli zadrženi, vás automaticky řadí na tu špatnou stranu zákona. V administrativní vazbě, kam se dostanete za drobnější prohřešky, jako jsou rvačka či účast na prostituci, vás však čekají jen výchovná školení. Pracovat nemusíte, to vás čeká až v pracovních převýchovných táborech laojiao, kde skončíte při podezření z těžších trestných činů, jako jsou účasti na nepovolených demonstracích, krádeže či výtržnictví.
Tábory podléhají místní policii a soudům, které mají vlastní zájem na tom, abyste pracovali na zvelebení města nebo zvýšení profitu místní kasy co nejtvrději. Čeká vás deset až dvanáct hodin fyzické dřiny denně po dobu jednoho až tří let. Úřady však často využívají možnosti prodloužení „napravování“ o rok. V posledních letech se tato zařízení zavírají, protože prý nevynikají dostatečnou efektivitou.
Nejhorší pověst mají detenční centra. Jsou kombinovaná s laogai, pracovními dílnami, a strávit v nich můžete několik týdnů, ale klidně i několik let. Přesněji řečeno, pobudete tu do té doby, než se k něčemu přiznáte. Pomoci vám k tomu mají opakované „cvičné“ výslechy, nátlak dozorců a bití. To vše vás zpracuje před hlavním výslechem.
Oficiálně se Čína násilí na zadržených zříká, ale místní vězni a lidskoprávní aktivisté tvrdí něco jiného. Na zdejším menu jsou hojně zastoupeny rány elektrickým obuškem a lámání prstů na rukou. Facky a pohlavky je zbytečné počítat. Čas vám může zpříjemnit několikadenní pobyt na cele bez možnosti spánku nebo s opakovaným buzením po dvaceti minutách, samotka doplněná o kázeňský půst nebo vyvěšování za ruce či nohy na lešení, pokud se chováte nerozumně. Nepřiznali jste se? Nemáte nárok na postel či přikrývku. K tomu patří zima, mráz, chabá hygiena, nedostatečná strava. A samozřejmě fyzická práce v dílnách. Soudy jsou poněkud pomalé a až do procesu zahálet nebudete, ne? Ne vždy se o znepříjemnění pobytu starají dozorci, často se toho za jistá privilegia chopí sami spoluvězni.
Pracovní normy místo bití
Na konci této mašinérie pak stojí samotná vězení, jichž je po celé zemi okolo 700. Může se to zdát zvláštní, ale vězni říkají, že si přechodem sem polepšili. Tato zařízení totiž spadají přímo pod ministerstvo spravedlnosti a odsouzení tu nejsou vystaveni libovůli dozorců a městských správců jako v pracovních táborech. A po „dobrovolném“ doznání před soudem je obvykle nikdo nevystavuje opakovanému mučení jako v detenčních centrech.
Budíček bývá v pět hodin, následuje ranní šedesátiminutovka: hygiena, toaleta, úklid cely, snídaně, nástup do zaměstnání. Třicet minut na oběd a na večeři, jídlo prý vůbec není špatné. Má to velmi praktický důvod, správa věznice potřebuje, aby vězni byli schopni vysilující práce. O tu jde ve vězeních především.
Hlavním smyslem každého dne je plnění výkonnostních norem. Jsou nastaveny velmi vysoko, aby si za jejich překračování nemohli vězni nárokovat slibované zkrácení trestu. A jsou pohyblivé, privilegovaným vězňům je dozorci mohou snížit, jindy je zvyšují kvůli konkrétnímu vězni celému osazenstvu jeho cely. To když chtějí dotyčného potrestat a přitom si sami nešpinit ruce: postarají se o to spoluvězni. „Sebevraždy pod tlakem nestíhajících vězňů trestaných dozorci a spoluvězni jsou na denním pořádku,“ prozradil Zhu Yishan, který v roce 2008 seděl v Ta-čchingu. „Dozorci se umějí postarat o to, aby trestanec, který jim je nesympatický, ve vězení dlouho nezůstal.“
Mít na cele vězně, který pracuje pomaleji, je prokletí. Důsledky totiž dopadnou na všechny. „Nakonec začnete vynechávat kromě večeří i obědy, protože nestíháte pracovat,“ vzpomíná další z vězněných. „Stravu potom zachraňujete instantními nudlemi, které si můžete připravit přímo na cele. Ještě dlouho po propuštění ve mně pohled na lidi pojídající nudle vyvolával dávení.“
Podmínky mimopracovního života ve vězení nejsou takové jako na papíře. Zatímco mají vězni nárok na patnáct minut na sprchování třikrát týdně, v praxi se do sprchy dostanou jednou za sedm dnů a čtvrthodina je rozpočítána na čas postávání ve frontě, svlékání a oblékání. „Ve vodě tak trávíte jen asi dvě minuty, a pokud nestíháte, příště vás do sprchy pustit ani nemusí,“ prozrazuje další z vězňů. Přesný čas je vymezený i na toalety, jako vše ostatní ji vykonáváte pod dozorem bachařů.
Kriminál s.r.o.
Centrem vězení je však práce. Není to žádné lepení obálek, vězeňská práce je významnou součástí zisků čínské ekonomiky. Slyšeli jste o minerální vodě Bingniao? Ta se stáčí ve věznici v Kuang-jüan v Sečuanu. Zdejší vězni také pracují v uhelných dolech a součástí věznice je i linková opravna automobilů. Vězení Mien-jang dodává na trh betonové panely a kriminál Panxi je synonymem válcovny a žárové zinkovny pod značkou Liangshan.
Vězení v Ťin-čung v provincii Šen-si je jedna velká porcelánka a v šanghajském Baimaolingu pracují tři tisíce vězňů na farmě o výměře 45 kilometrů čtverečních. V Tilanqiao, kde končí disidenti, se pracuje v obřích tiskárnách. Věznice Beixinjing vyrábí potrubí k plynovodům. Pekingský Chaobai je synonymem pro výrobnu baterií do mobilních telefonů a v Chaxi se vyrábějí pletené ponožky. Co vězení, to firma. A bez 2 300 000 otroků by se průmysl neobešel.
Ne vždy má však zaměstnání průmyslovou povahu. Někde vězni ručně pletou svetry. Jinde se vyrábějí a balí jídelní hůlky. V praxi si vězni raději odřeknou večeři, aby dokázali normu splnit. I tady totiž platí, že když ji nedodržíte, prodlužujete si délku trestu. „Když nepracujete podle kvóty, je to, jako byste tu jeden den ani nebyli,“ vysvětlují vězňům dozorci. Diskutovat se s nimi nedá. „Nejčastější slova, která od dozorců slyšíte, jsou kuai-dian, dělejte rychleji. A obvykle po nich následuje rána,“ říká Američan Stuart B. Foster, který strávil několik měsíců ve vězení v Kantonu při montování vánočních světýlek.
Ti, co jsou už mrtví
Jiného přístupu se dostává vězňům odsouzeným k trestu smrti nebo těm s doživotními rozsudky, patří mezi ně vrazi a odsouzení za drogové delikty. Odsouzenci na smrt totiž nejsou popraveni hned, i oni musejí ještě dva roky pracovat. A stát z nich těží i po jejich smrti. Ještě v roce 2010 bylo běžné, že sloužili jako živé zásobárny náhradních orgánů pro transplantace.
Švédský občan George Karimi strávil v pekingském vězení sedm let za padělání peněz. Když se dozorce vyptával na tyto nedobrovolné dárce, dozvěděl se: „O co jde? Jsou přeci už mrtví, ne?“ Karimi vzpomíná i na případ, kdy rodina odsouzence dostala urnu s „jeho“ popelem, zatímco muž byl ještě naživu, protože se čekalo na vhodného příjemce jeho orgánů. Dnes se Čína nedobrovolného dárcovství orgánů již zřekla, ponechává prý volbu přímo na odsouzených.
