Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Nejdřív mu život zničil únos a potom komedie, která o tom vznikla

aktualizováno 
Svalovci z posilovny jej obrali o více než dva miliony dolarů, Hollywood poté o čest. Z uneseného podnikatele udělal hnusnou postavu, z mučitelů popletené hory svalů na steroidech. Únos Marca Schillera nepostrádal legrační momenty, film Pot a krev však sympatie diváka nasměroval vskutku bizarním směrem.

Příběhu Marca Schillera nechtěla věřit ani policie, tak bizarní byl. | foto: Profimedia.cz

„Co chcete?“ zeptal se, když ho u vozu před jeho domem obestoupili ramenatí svalovci. „Tebe“, zněla odpověď. Podnikatele s 1,2 milionu dolarů v bance po potyčce nacpali ho do dodávky. Vzhledem k jejich muskulatuře s tím měli překvapivě mnoho práce, museli ho omráčit taserem, svázali mu ruce a nohy a zakryli oči. Odvezli jej do skladu, který si jeden z nich pronajal. To byl první okamžik, který změnil život Marca Schillera v tragédii. Psal se rok 1994.

Druhá osudová chvíle přišla o devatenáct let později, když režisér Michael Bay vypustil do světa akční krimikomedii, která tvrdí, že líčí právě Schillerův únos. Příliš věrně však ne, protože uneseného vykresluje jako ohavného, neoblíbeného, primitivního a sukničkářského chvastouna, který vyhazoval lidi z práce pro maličkosti, opíjel se a bral drogy. Svalovce z posilovny Sun Gym pak zase jako sice násilnické, ale přesto spíš úsměvné figurky.

Jako děti: svalovci si hrají na agenty

Schillerovy problémy začaly v roce 1991, kdy do jeho prosperující účetní firmy nastoupil Jorge Delgado. Stal se víc než jen zaměstnancem, hlídal Schilerovi jeho honosný dům s bazénem, když byl majitel s rodinou na dovolené, a postoupil do kolonky přítel. Když však k němu v roce 1992 Delgado přivedl trenéra a manažera posilovny Sun Gym Daniela Luga, Schiller nadšený nebyl. „Jako by měl na čele neonový nápis ́Nevěř mi ani slovo ́,“ popisoval později Schiller. Hromotluk působil jako podfukář a podfukářem skutečně byl, jen chvíli předtím vyšel po patnácti měsících z basy, vyfasoval je za podvody. Z Lugova návrhu na společný byznys nic nebylo.

Jenže svalovec se svého zájmu o Schillera nechtěl vzdát. Dal dohromady partu kámošů, kromě Delgada v ní byli i další parťák z posilovny Adrian Doorbal, manažer posilovny Stevenson Pierre a Carl Weeks. Byla to povedená partička, při pohledu na její složení začínáme rozumět tomu, proč se režisér Bay neubránil žertovné rovině. Doorbal byl nešťastník, jehož posedlost steroidy dovedla k impotenci, Weeks zase alkoholik a feťák, který se zrovna snažil polepšit skrze konverzi ke křesťanství. Lugův plán byl prostý: unést Schillera a vysát jeho jmění.

Krev a pot (2013)

režie: Michael Bay

scénář: Christopher Markus, Stephen McFeely

hrají: Mark Wahlberg, Dwayne Johnson, Ed Harris, Rebel Wilson, Tony Shalhoub,

Realizace kriminálního záměru nebyla snadná a i jejich sedm neúspěšných pokusů o únos neodolatelně popostrčilo filmové zpracování komediálním směrem. Natvrdlí osvalení násilníci páchali jedno fiasko za druhým. Jednou měli například v plánu zmocnit se podnikatele při Helloweenu oblečení za ninji, nakonec se však tehdy místo toho vydali do striptýzového baru.

Jindy trčeli brzy ráno pod plachtou před Schillerovým domem všichni v černém, se zamazanými obličeji a čekali, až Schiller vyjde pro noviny. I tehdy nakonec cukli, zjistili totiž, jaké překvapení, že po silnici jezdí auta, která jejich plánu nepřejí. Jezdí v nich potenciální svědci únosu! „Bylo by to legrační, kdyby to nebylo tak tragické,“ přiznával soudce Alex Ferrer, který se kauzou posléze zabýval. Aby tehdy vyklidili pole, vybíhali zpod plachty a křičeli „akce odvolána“, aby to vypadalo, že jde o tajnou vládní akci, popisoval pobavený soudce. Jak pohotové a fikané.

Vyšlo to až poosmé, 15. listopadu 1994. Přesto dal ramenáčům odbojný Schiller zabrat. Tím větší nášup dostal ve skladu, kde jej ukryli a který nazval jako „Hotel Peklo“. Sedělo to, podstupoval tam muka. Dostával rány taserem, pohlavky, pálili ho zapalovačem. Pořád měl na hlavě pytel nebo zavázané oči, mlátili ho, s pistolí přiloženou k jeho hlavě hráli ruskou ruletu, zinscenovali několik jeho falešných poprav.

Ale předně šli po penězích. Pod pohrůžkou, že unesou i jeho ženu a ve skladu ji před ním znásilní, ho donutili, aby jí zavolal a poručil, aby se sbalila a odjela s dětmi do Kolumbie ke své rodině. Dům byl čistý. Poté ho přiměli, aby se zavázanýma očima podepisoval dokument po dokumentu. Od Delgada věděli o všem, o kontech v cizině, o špercích, o hotovosti.

Delgadovi svěřil plnou moc nakládat se vším jeho majetkem a bankovními konty, na únosce přepsal dům, podepisoval listinu za listinou. Nakonec musel zavolat právníkovi a sdělit mu, že se zamiloval do mladé Kubánky Lillian Toresové. To na vysvětlení, proč na slečnu, která byla Lugovou exmanželkou, nechal přepsat své životní pojištění za dva miliony dolarů. A to bylo finále.

Teď už ho únosci nepotřebovali. Už vůbec ho nepotřebovali živého. Jenže zabít pana Schillera nebylo jen tak.

Devět životů Marca Schillera

Vymyšlené to měli jako z filmu. Nejprve jej, opět s pistolí u spánku, donutili vypít hromady alkoholu. V jejich speciálním koktejlu byl čokoládový likér, vodka, tequila. Pojistili to prášky na spaní, opilého Schillera posadili za volant do auta, vůz Lugo rozjel proti betonové zdi a v poslední chvíli vyskočil.

Daniela Luga si zahrál Mark Wahlberg.

Daniela Luga si zahrál Mark Wahlberg.

Když šli zkontrolovat, zda vše vyšlo, ke své rozmrzelosti zjistili, že opilec přežil. Záložní plán byl ohňový. Vnitřek vozu pokropili benzinem a zapálili. Následoval však nezdar číslo dvě, omámenou oběť totiž zapomněli připoutat, oheň ji probudil a Schillerovi se podařilo se z vozu vymotat a spadnout na zem.

Nezbývalo, než se o něj postarat jinak. Svalovci se jej rozhodli přejet. Napoprvé se samozřejmě netrefili, bezvládné tělo koly minuli. Zařadili zpátečku a napravili to, poté ještě jednou dopředu. „Zabili jsme ho?“ dávali pak podle soudce hlavy dohromady. „No, na autě moc škody nenadělal, jen škrábnutí,“ nezdálo se jim to. Nakonec však usoudili, že když ho přejeli tam a zase zpátky, prostě musí být mrtvý. A to byl nezdar číslo tři.

Marc Schiller se probudil v nemocnici. Na jednotce intenzivní péče, popálený, se zlomenou pánví. Ale to nebylo to nejhorší. Šlo o to, že mu nikdo nevěřil, že byl unesen a pokusili se ho zabít. Říkal to lékařům, sestřičkám, ale všichni trvali na tom, že se opil a měl z pekla štěstí. A on, jeho právník, najatý detektiv Ed Du Bois i rodina se báli, že se Lugo s Delgadem do nemocnice vypraví, aby dokončili práci. Proto přes protesty lékařů odpojili Schillera od přístrojů a v osm ráno společně prchli z nemocnice. O dvě hodiny později prý nemocnicí pochodovali Lugo s Delgadem.

Teď však příběh zdaleka nekončí. Naopak, dochází k jeho nejméně uvěřitelné části. Ani Marc Schiller, ani Du Bois nešli na policii. Státní zástupkyně Gail Levine má podezření, že se mu tam nechtělo kvůli čachrářským podvodům se zdravotním pojištěním, ani pan Schiller totiž nebyl andílek. Gang ze Sun Gymu mezitím luxoval jeho bankovní konta i dům. Bydlel v něm Lugo, vydával se za příslušníka amerických bezpečnostních sil, pomáhal sousedům, vzorný spoluobčan.

Schiller se svým detektivem kontaktovali policii až po dlouhých měsících, v dubnu roku 1995, kdy už šikovné soukromé očko shromáždilo spoustu důkazů. Ale jako by na policii ani nešli, policie jim nevěřila a nic neudělala. Její pasivita stála život Franka Grigu a Krisztinu Furtonovou, další oběti svalovců. Ti totiž mezitím poutráceli všechny Schillerovy peníze, včetně hotovosti, kont, věcí i nemovitostí to bylo 2,1 milionu dolarů. Vyhazovali za striptýzové kluby, za holky, alkohol, drahá auta, za večírky, investovali zkrátka přesně do toho, co byste v případě hor svalů tipovali.

Reklamace! Nejde s ní rozřezat lidské tělo

A rozhlíželi se po dalším zdroji příjmů. Provozovatel sexuálních telefonních linek Frank Griga jim padl do hledáčku svým výstavním Lamborghinim. Spolu s jeho ženou jej vylákali do Doorbalova bytu a oba zabili. Ženu strčili do velké krabice, muže dovnitř gauče. To se jim povedlo, kdo by podezíral dva svalovce stěhující nábytek z něčeho nekalého? Jenže to byla jen část rébusu: co si počít s mrtvolami? Odvezli je do skladu, kde je měli v plánu rozřezat motorovou pilou.

Jenže smůla je provázela i teď. Zjistili totiž, že pila nemá dost výkonu na to, aby si s mrtvolami poradila. „Tak ji tito géniové odvezli zpátky do obchodu a reklamovali ji,“ kroutil nevěřícně hlavou soudce Ferrer. Místo ní si koupili elektrickou, zaujala je jednoletou zárukou a sloganem, že s ní jdou „všechny práce v domácnosti rychle a snadno“. A opravdu, porcování lidských mrtvol s ní šlo mnohem lépe, ovšem dokud se do ní nezamotaly vlasy krásné Krisztine. Teď už reklamaci vzdali, zbytek se rozhodli dokončit sekerou. Trvalo to čtyři hodiny. Kusy těl ukryli na různých místech.

Krimifilmy a realita

V našem seriálu o krimifilmech inspirovaných reálnými příběhy jsme vám již představili snímky Zrůda, Černá Dahlia a Nebeská stvoření, poté Rozsudek smrti a pláč ve tmě, dále Tanec s cizincem a Rillington Place č. 10, Bernie a Bling Ring: Jako VIPky, film Normal aPtáčník z Alcatrazu. Naopak film Vykoupení z věznice Shawshank jako by dal inspiraci ke skutečnému útěku z vězení Richarda Matta a Davida Sweata a Taxikář zločinu Johna Hinckleye.

Nechali však za sebou tolik stop, že je policisté záhy našli. A když se s Lugem a Doorbalem setkali, okamžitě se jim rozsvítila kontrolka: kauza Marca Schillera! Kontaktovali jej a teď už jeho bizarní příběh brali vážně.

Pak šlo vše ráz naráz. Lugo a Dorbal dostali trest smrti, Delgado dvakrát po patnácti letech díky tomu, že spolupracoval s vyšetřovateli. Stejně jako má Schillerův příběh neuvěřitelný průběh, má též svérázný závěr. Do vězení totiž putoval i on, za podvody se zdravotním pojištěním si odseděl dva roky a státu musel zaplatit 137 tisíc dolarů.

Celým procesem se cítil ošizený. Jeho výpověď, při níž se musel vracet k traumatickým vzpomínkám, byla esem obžaloby, přesto se nakonec její prst obrátil i proti němu. Jeho život se zlomil. List The Telegraph v roce 2013 popisoval, že někdejší milionář pracuje jedenáct hodin denně za plat, který je menší, než když nastoupil po univerzitě do své první práce.

Finální ránu mu však zasadil Hollywood. Jeho epopej humorně zlehčuje, jeho věznitele líčí ve světlejších barvách jako směšné nešikovné, humpolácké násilníky a jeho samého jako odporného chlapa, co si to vlastně zasloužil. K humornému zpracování příběh sváděl, sám soudce Ferrer přiznává, že on sám a jeho kolegové při líčení nejednou potřásali hlavou, jak vyplouvaly na světlo stupidní momenty zločinů hromotluků, kteří moc rozumu nepobrali. „Onen případ byl neuvěřitelně tragický, ale měl v sobě hodně černého humoru,“ přiznával.

Marc Schiller to přirozeně vidí mnohem kritičtěji. „Ano, byli to nešikovní, neschopní lidé, ale zároveň také zákeřní, chladnokrevní vrazi,“ říká. „Jednu minutu to byl fajn chlapík, hned nato šílenec, nikdy jste nevěděli, na čem s ním jste,“ vzpomínal na Luga. „Film si ze mě a z trápení, jímž jsem prošel, dělá posměch. Ta strašná postava z plátna se nepodobá tomu, kdo jsem byl či jsem já.“ Soudce Alex Ferrer s ním souhlasí.

Autoři:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.