… a nemají ani štíhlé nohy modelek, ale krátké a většinou ještě k tomu do písmena X (pozůstatek toho, že jsou odmalička vedeny k tomu, aby je držely způsobně u sebe). Mívají navíc malá prsa a vypadají na první pohled všechny skoro stejně (ovšem to samé tvrdí ony o běloších).
Přesto, nebo právě proto hodně mužů přitahují. Možná svou drobnou postavu, aktivující ochranitelský pud, nebo kvůli tomu, jak půvabně cupitají malými krůčky. Mají ovšem i spoustu dalších předností, jsou milé, nekonfliktní, laskavé a svého chotě uctívají jako pána všeho tvorstva.
Za to mohou samurajské tradice, které trvaly po sedm staletí a podle nichž bylo jejich povinností starat se o děti a rodinu, zatímco muži bojovali. Nesměly si sednout bez dovolení, hovořit, pokud nebyly tázány, nemohly nikdy odporovat. Na venkově ostatně tato pravidla platí víceméně dodnes. Jen tak na okraj, výraz manželka se dá přeložit jako „ta vzadu v domě“…
Svobodná dívka musí vždy poslechnout otce, vdaná žena manžela, vdova syna. Za žádných okolností nesmí být nevychovaná, hrubá, ironická, či dokonce arogantní. Když přijde manžel podnapilý, což není až tak neobvyklé, svléká ho, omývá a něžně, s příjemným úsměvem ukládá na lože.
Neutrální partneři
Nemá mít přátele, pokud ano, má si s nimi jen psát. Totéž platí o rodičích, ty po svatbě navštěvuje jen zřídka. Nepije zásadně alkohol, nechodí do společnosti či divadla - ani v doprovodu svého chotě, natož pak sama.
Zlí jazykové dokonce tvrdí, že manželé se intimně stýkají hlavně za účelem narození potomků, poté muži dávají přednost kamarádům, alkoholu a placenému sexu (podle jednoho průzkumu vyhledává služby tohoto druhu přes 60 procent Japonců nad 30 let!).
V Tokiu či dalších velkých městech je to sice už o něčem jiném, mladé dívky studují, či dokonce pracují, což bylo dřív takřka zavrženíhodné, nicméně ani tam emancipace, tak jak ji známe, nedorazila ani náhodou. Dát mladé ženě přednost ve dveřích či starší pustit sednout? Nemyslitelné.
I na ulici se k sobě páry chovají neutrálně, nedrží se za ruce či kolem ramen, nesmějí se – a už vůbec se nelíbají (ani mladí milenci). Vlastně spolu skoro nemluví.
Manžele lze poznat snad jen podle toho, že on jde podle zavedeného zvyku švihácky první, ona ho s plnýma rukama nákupů a někdy i s dítětem na zádech následuje.
Ideální manželky?
Pro toho, kdo chce být doma vždy uctívaný, je vzít si Japonku ideální volbou. Platí to ovšem oboustranně, ony zase ocení džentlmenské chování, které ze své vlasti neznají.
Bylo by ale zavádějící, myslet si, že místní muži jsou necitliví hrubiáni. Jen se prostě chovají tak, jak byli po staletí učeni. A vzhledem k tomu, že Japonsko nikdy nebylo dobyto nepřátelskými vojsky, jde o jeden z nejhomogennějších národů světa.
Rodina pro ně představuje alfu a omegu jejich života, milují své děti, do jejich vzdělání investují obrovské prostředky a to, jak pečují o seniory, je až dojemné, domovy důchodců v Japonsku patří k neznámým pojmům.
Je ale fakt, že něžné pohlaví tu nemá tak úplně ustláno na růžích. Na druhou stranu třímá pevně v rukou rodinný rozpočet, muži berou starost o peníze jako „ponižující“, takže jednoduše udělají o výplatě stojku a nechají si jen tolik, kolik potřebují. Neobvyklé není ani to, když jim je manželkami určitá částka přidělována jako kapesné!
Sexuální radovánky
Pokud jde o sex, všichni Asiaté k němu mají odlišný přístup než my - hlavně proto, že nezažili nesmyslná dogmata katolické církve o jeho hříšnosti. Berou ho nejen jako uspokojení přirozených tužeb, ale i jako vzájemné potěšení, na nějaké tabu si nepotrpí.
Homosexualita nikoho nepobuřuje, stejně tak „grupáč“ či další neobvyklé praktiky, právo milovat se takovým způsobem, jaký partnerům vyhovuje, je samozřejmostí.
Docela paradoxně je ale právě v Japonsku, které v oblasti prodejného sexu udávalo směr a dovedlo ho až na hranici vrcholné dokonalosti, prostituce od roku 1957 oficiálně zakázána.
To ovšem neznamená, že zde nejsou nevěstince, pravý opak je pravdou, v některých ulicích jiné domy ani nenajdete! Mnohé však odmítají uspokojit bělochy i příslušníky jiných ras a zdůvodňují to obavou z nakažení virem HIV.
Může to být ovšem i poněkud jinak. Japonky jsou zvyklé na přece jen menší velikosti penisu zdejších mužů a při styku s pro ně nadprůměrně vyvinutým jedincem pociťují bolest.
Bordelmamá? Ne, bordelpapá!
V recepci obvykle stojí sám majitel, má se totiž za to, že je lepší, když o „obchodě“ mluví muži mezi sebou. Předvede katalog lehkých dívek, pokud si z něj nevyberete tu pravou, přivolá dvě, které jsou nejblíže.
Ty svého potencionálního klienta něžně odvedou do horké lázně, vlastně spíš bazénu, kde ho umyjí - pokud chce, může jim to vrátit. Tyto prostory jsou společné, nikdo se za nahotu nestydí, což platí obecně.
Pak ho připraví na případné sexuální radovánky lehkou masáží těla, po které se cítí mnohem mladší. Tato „přípravná fáze“ bývá zdarma, platí se až za služby poskytnuté v pokoji - ovšem tento nadstandardní servis nenabízejí všechny veřejné domy, jen některé.
Pokud majiteli řeknete, že jste mezi dívkami nenašel dívku podle svých představ, nejenže se neurazí, naopak! Ihned vyzvídá, jak by měla vypadat, aby vaše touhy mohl uspokojit příště.
Muži, kteří se rozhodnou do tohoto nevšedního zážitku nemalou částku - tak od 15 000 korun výš – investovat, však určitě nebudou litovat vyhozených peněz.
Dívky mají neuvěřitelnou intuici, neomylně poznají, co nejlépe zabírá. Předvedou tolik ze svého „repertoáru“, že většina mužů podá nevídaný výkon, ať už do kvality, délky či opakování.
Škola pro gejši
Mnoho našinců považuje za prostitutky i gejši, což je velký omyl. Je třeba uznat, že hranice mezi těmito povoláními je leckdy velice tenounká, jedná se však o prastarou a svébytnou živnost (funguje od sedmnáctého století).
Gejšami se stávaly dívenky z chudých rybářských rodin. Rodiče je - dle tradice ve třech letech a třech dnech - prodali do tzv. okiya domu, kde je majitelka „adoptovala“.
Tam prošly tvrdou školou, musely dosáhnout naprosté dokonalosti ve hře na hudební nástroje, především loutnu shamisen či bubínek tsutsumi, v tanci, zpěvu, kaligrafii, aranžovaní květin (ikebana), ale musely ovládnout i společenskou etiketu a konverzaci.
Gejšami se staly až tehdy, když jejich „matka“ (Okami-san) určila.
A stávalo se tak dost zvláštním způsobem.
Jednomu z nejbohatších či nejvýznamnějších zákazníků podstrčily rýžový koláček, což znamenalo, že právě on bude první a vyvolený, kdo ji zasvětí do tajů sexu.
Tomuto rituálu, který ostatně dodržují dodnes, se říká mezuage („jediná chvíle“) a platí se za něj v přepočtu statisíce korun!
Je to také poprvé a naposled, co se gejša musí se svým klientem vyspat, pak už záleží čistě na její úvaze či výši nabídky, zda tak učiní, či nikoli.
Porno ne! Nebo ano?
Dnes se ovšem dívky pro tuto „kariéru“ rozhodují dobrovolně, mohou tak však učinit až po ukončení povinné školní docházky.
Dostanou nové, poeticky znějící jméno - lotosový květ, třešňová větvička, jarní vánek aj. Při slavnosti zvané misedashi jsou prohlášeny za maiko, po třech a více letech se při další ceremonii - erikae (výměna límečků) - konečně oficiálně stávají gejšami. Jejich služby jsou však hodně drahé, což je důvod, proč toto řemeslo prožívá krizi. Počet žen, které ho vykonávají, se dramaticky snížil, v Tokiu třeba z několika tisíc na pár stovek.
Ještě horší to mají ti, kdo ukojují touhy za pomoci pornografie. Existuje totiž zákon, který zakazuje nejen ji, ale jakékoli veřejné ukazování pohlavních orgánů. Pokud je tedy ve filmu (včetně zahraničních) byť jen náznak odhaleného ochlupení, objeví se přes ně velký kruh nebo je oblast elektronicky rozostřena.
To platí i v půjčovnách erotických DVD! Mají v nich sice nepřeberné množství titulů - včetně pedofilně či sadomasochisticky zaměřených - ale na nosiči uvidíte jen zrnění nebo fleky.
Stejné nařízení platí pro animovanou tvorbu, fotografie - včetně uměleckých aktů a ilustrací - cenzura je zkrátka všudypřítomná. Netýká se to jen knih, takže když vidíte v metru Japonce, nesmírně soustředěného na čtení, může jít o dílko pornografického charakteru. Inu jak se říká, jiný kraj, jiný mrav.
