Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Zrůdný experiment: děti se staly oběťmi koktajícího vědce

aktualizováno 
Neetické pokusy na lidech jsou drastické a jsou-li jejich oběťmi děti, je tragédie ještě větší. Oběťmi pokusu Wendella Johnsona byly sirotci ze státního ústavu. Pokus, který byl součástí výzkumu koktavosti, v mnohých z nich zanechal celoživotní trauma.

Wendell Johnson měl na výzkumu koktavosti osobní zájem. A doba jeho asistentce umožnila použít při tom brutální metody. | foto: nicholasjohnson.org

Můžete tisíckrát dopředu vědět, co přesně chcete říct, ale z vašich úst se nakonec místo celistvých slov řinou jen rozsekané hlásky, které nedávají smysl. Tiky, zadrhávání, záseky, protahování souzvuku, promlčené kusy vět, řečové bloky. Koktavost má mnoho podob, ale ani jeden z nich není pro řečníka nic příjemného.

Podstatné je, že neexistuje jediná diagnóza koktavosti, ani její jediná konkrétní příčina. Problém může vyplývat z fyziologie hlasivek nebo svalstva jazyka, psychologie jednotlivce či mít neurologické kořeny.

Jenže nic z toho v Americe třicátých let minulého století ještě netušili. Věda tehdy hledala snadné odpovědi na komplikované otázky a muži v bílých pláštích stáli v roli neomylných badatelů.

Muž, který má problém s řečí

Jedním z nich je i Wendell Johnson, mladý psycholog původem z Kansasu. Už během svých vysokoškolských studií napřel veškerou tvůrčí energii do rozboru obecné sémantiky a porozumění mechanismu vad řeči. Proč? Poruchy hlasového projevu, zejména pak koktavost, jsou mu důvěrně blízké. Počítá se totiž mezi ty, kteří bez zadrhávání a dramatických záseků nedokážou říct jedinou celistvou větu.

A je si proto dobře vědom, nakolik svazující koktavost pro člověka je. „Stal jsem se patologem mluveného slova, protože jsem takového odborníka sám potřeboval,“ přiznal sám v pozdějších letech. Jinak ale přílišnou sebekritikou netrpěl a své okolí spíše ignoroval. Doma v Roxbury byl spolužáky považován za groteskní figurku, jejíž „schopnost naprosto se znemožnit, aniž by vlastně řekl nahlas jediné slovo, byla prý fenomenální“.

Snad proto se tolik upnul ke světu vědecké literatury, odborných separátů a teoretického bádání. Knihy totiž mluví a dá se nad nimi přemýšlet a diskutovat, aniž by jednotlivec potřeboval hovořit nahlas. Samostudium mu dalo značný náskok a na Iowské univerzitě patří mezi premianty. Vedl si tu dobře i na poli aplikovaného výzkumu. I díky němu se z této vzdělávací instituce stalo centrum pro výzkumu syndromů patologie řeči národního významu.

Běžely tu více než dvě desítky pokusů, které se soustředily na koktavost, a Johnson se na většině z nich nějak podílel. Tu jako asistent, jinde jako vedoucí, na začátku ovšem nejčastěji jako prostý účastník a lidský pokusný králík. Zápal, s nímž neustále hledal nové cesty, se stal spolu s tím, jak byl schopen manipulovat se svými kolegy, studenty v roli výzkumných subjektů, příslovečným. A odrazil se v jeho práci i v pozdějších letech. To, že někdo nevnímá předmět výzkumu se stejným zápalem, a není tedy schopen přinášet stejné oběti, prostě ignoroval.

Příčinu je třeba hledat v dětství

Co rané univerzitní experimenty obnášely? Odběry krve, přesnou diagnózu reflexů, testy inteligenčního kvocientu. Prvotní předpoklad, že jsou koktaví lidé méně inteligentní, se nepotvrdil. Slepou cestou byl i pokus, který měl dokázat, že koktajícími se stávají lidé úzkostliví. V tomto případě to ale bylo přesně naopak: to koktavost činí lidi ve styku s veřejností stydlivé a bázlivé. Může za poruchu řeči šok? Dost možná, ale byl to Johnson, který zkoušel střílet u uší testovaných osob revolverem, aby je patřičně vyděsil. Mimochodem, po tomto experimentu začínali koktat ti, kteří dosud mluvili plynule. Nevynechal ani elektrošoky.

Johnson byl také jedním z průkopníků myšlenky, že vznik koktavosti je provázán s lidskou fyziologií, respektive uspořádáním pravo a levorukosti. Podle této teorie by si přeučený levák narušil systém nervových drah, což by se odrazilo v koktavosti.

Johnson tedy zařídil, aby si třicet studentů Iowské univerzity, kteří měli rovněž vadu řeči, nechalo na dva týdny zafixovat dominantní ruku k tělu. Další slepá cesta. Neuspěl ani při pokusech, při nichž experimentoval s alkoholem a jeho vlivem na řečový projev a případné patologie. V tomto případě alespoň neměl o dobrovolníky nouzi. V Americe vrcholila prohibice a opít se zdarma na univerzitní půdě se líbilo všem.

Když se psal rok 1937 a v Evropě byla na spadnutí válka, Wendell Johnson bilancuje svou dosavadní práci. Je to nekonečná řada nikam nevedoucích studií, neprůkazných výsledků a protichůdných zjištění. Sám sebe obviňuje z profesního selhání a nedostatečného zápalu a znovu si prochází svou vlastní anamnézu. „Do pěti nebo šesti let jsem hovořil naprosto normálně, než učitel upozornil mé rodiče, že mám trochu problémy s řečí a že bych mohl začít koktat,“ přehrává si v hlavě obraz svého. „Od té doby jsem se stal tak posedlým vlastní řečí, že jsem začal zadrhávat a dělat chyby, až jsem prakticky přestal komunikovat.“

Pokusní králíci? Nevinné děti

Jeho závěr je prostý: v momentu, kdy uslyšel o svém problému, ho začal vnitřně akceptovat a stal se jeho součástí. Zdrojem jeho poruchy, stejně jako všech koktajících, není to, co by jim leželo v mozku nebo páteři, ale to co získali v průběhu vývoje. „Je to porucha naučeného chování,“ uzavírá svůj myšlenkový proud Johnson. „Není to problém, který by začínal v dětských ústech, ale v uších rodičů.“

Nápad je to poněkud provokativní, ale velmi zajímavý. Pokud by se něco takového podařilo vědecky prokázat, znamenalo by to zásadní změnu postoje ke studiu a léčbě patologie řeči. „Pokud se totiž něco můžete naučit, můžete se toho za užití správného přístupu i zbavit,“ soudí Johnson. A tak se začal rodit detailní plán vědeckého experimentu, který se do podvědomí veřejnosti zapsal jako „Monster study“, tedy „Zrůdná studie“.

Nelidské experimenty

v našem cyklu jsme vás seznámili s:

Sestavení celého pokusu, který byl zahájen v roce 1939, je velmi prosté. Vezmete stejný počet koktajících subjektů a rozdělíte je do dvou skupin. Jednu přitom budete kladně motivovat a ujišťovat, že jim porucha řeči nehrozí, že vlastně hovoří plynule. Subjekty z druhé skupiny pak budete „stírat“ za všechny nedostatky jejich mluveného projevu a intenzivně jim vštěpovat, že trpí značně pokročilou vadou řeči.

Pro vyšší hodnověrnost doplníte obě skupiny dalšími subjekty, které žádnou vadou řeči netrpí. Ty budou představovat cosi jako kontrolní vzorek. Pokusné skupiny tedy zahrnují dvakrát pět koktavých a dvakrát šest normálních subjektů, dohromady dvaadvacet pokusných králíků. Byly jimi děti ve věku pěti až patnácti let.

Jazykové lekce, které nezapomenete

Navíc to byly děti bez příbuzných a rodičů. Za sirotky z iowského Útulku pro děti po námořnících a vojácích v Davenportu totiž o jejich „dobrovolné“ účasti v experimentu rozhodoval stát. To, že tyto pokusné subjekty pocházely z plně institucionalizovaného prostředí, si pochvaloval i sám Johnson.

Děti se totiž pokusu nebránily. Nemohly. Byly zvyklé poslouchat, neodporovat a bezmezně také důvěřovaly svým vychovatelům a slovům ošetřujících lékařů. Navíc ani netušily, že se nějakého experimentu účastní. Bylo jim jen sděleno, že se účastní několika jazykových lekcí.

A jak vlastní lekce probíhaly? Tady narážíme na jistou informační bariéru. Architekt celého projektu Wendell Johnson se totiž pokusů přímo neúčastnil. Tuto výsadu přenechal své asistentce Marii Tudorové. A ta jediná si troufla o dlouhá léta později experiment v celistvosti veřejně popsat. Z jejího líčení však snadno nabudeme dojmu, že Tudorová realitu poněkud nadlehčila, aby se vyrovnala s vlastní vinou. Víme však, že v pokusných místnostech se odehrávalo následující.

Do místnosti, v níž sedí za stolem Tudorová a dalších pět odborníků v bílých pláštích, přichází vystrašené malé dítě. Je samo. Dají mu přečíst krátký text, zarecitovat básničku nebo zazpívat kousek písničky. A pak se s chutí pustí do hodnocení jeho projevu podle známého scénáře.

„Moc hezké. A koktání? Je to jen přechodná fáze, ze které vyrosteš,“ začínají se ve chvále předhánět lidé za stolem. „Jsi moc šikovný, už brzy budeš mluvit mnohem lépe. Nic si z toho nedělej a nedbej na to, co ti říkají ostatní. Nemám pochyby o tom, že brzy budeš mluvit jako kniha.“ Děti z první skupiny odchází z místnosti poněkud rozpačité, ale uvolněné.

Ti druzí to budou mít horší. „Co jsi to prosím tě říkala? Já ti vůbec nerozuměl,“ pouští se experti do pětileté holčičky, stejně i do dalších dětí. „Víš, došli jsme tady k tomu, že máš s řečí opravdu velké problémy. Budeš brzy strašně koktat. Musíš toho nechat co nejdřív. To je hrozné, jak mluvíš. Podívej, zkus se trochu soustředit, než něco řekneš. A nebo radši prosím tě nic neříkej, pokud si nejsi jistý, že to aspoň teď řekneš správně.“

Ty už normálně mluvit nebudeš!

Alespoň tak popisuje úvodní část experimentu Tudorová. Ale vzhledem k tomu, že každému ze subjektů bylo věnováno během lekce 45 minut pozornosti, musely si toho děti pravděpodobně vyslechnout mnohem víc. Sezení se pak opakují každý měsíc, ale hned při druhém už jsou vidět první výsledky.

Pětiletá Norma Jean Pughová, která patřila mezi normálně komunikující děti, ale byla v kritizované skupině, prakticky přestala mluvit. Koktající devítiletá Betty Rompová ze sebe na dalším sezení už nevydala ani hlásku. „Tři čtvrtě hodiny si zakrývala obličej a ústa a plakala,“ poznačila si do hodnocení Tudorová.

A nejstarší z dětí patnáctiletá Hazel Potterová? I když poprvé přišla s malou vadou řeči, na druhé lekci byla značně nejistá, nesebevědomá a odpovídala váhavě. „Před každé slovo kladla dlouhou pauzu a ke konci už začala zadrhávat,“ říkají zápisky. Jenže ani tentokrát přísedící děti nešetřili a sahali po ostrých hodnoceních.

Následky jazykových lekcí se na dětech postupně vrší a traumat přibývá. Děti, které byly bez řečových vad, se bojí ve škole promluvit před třídou. „Co říká tvoje kamarádka na tvé koktání?“ ptá se Tudorová dvanáctileté Marie Korlaske. „Nic, já s ní totiž už radši nemluvím,“ zní odpověď. Zatímco pozitivní motivace nepřináší u dorostenců stižených koktavostí žádné průkazné výsledky, negativní hodnocení doslova drtí jejich psychiku a sebevědomí.

Jedno z dětí druhé pokusné skupiny z Davenportu uteče, prý aby už nemuselo na jazykové lekce chodit. Pokud se projevily nějaké další důsledky, Tudorová o nich pomlčela. Jak dlouho tato studie s drastickými sezeními běží? Přesný údaj není znám, ale jistě ještě na konci května roku 1940. Tehdy totiž obdrží Johnson list, vysvětlující dosavadní neblahé dopady pokusu na děti. V určité časové návaznosti je pak experiment ukončen. Ale proč ta nejistota ohledně dat?

Studie, která zapadla

Davenportská studie se značně neprůkaznými výsledky totiž není nikdy publikována. V podstatě celý svět se utápí ve víru šílené války. A Spojené státy americké se za každou cenu chtějí distancovat od praktik, které jsou až neuvěřitelně podobné tomu, co dělali nacisté dětem v Evropě. Tato práce Wendella Johnsona není momentálně žádaná, navíc ani nesplnila, co se od ní očekávalo. Záznamy jsou proto archivovány a text studie je dočasně znepřístupněn. Experiment je preventivně zapomenut.

A v letech po válce? Nejen Iowská univerzita má zájem na tom, aby na výpovědi psychicky zbídačených sirotků sedal prach. Johnson je totiž zářící hvězdou na nebi výzkumu patologie řeči. Vydává odborné knihy, publikuje v novinách, dokonce po něm pojmenují celé výzkumné audiocentrum.

Případ se celé Americe připomene až v roce 2001, kdy řadu podrobností zveřejní investigativní reportéři deníku San Jose Mercury News. Lidé jsou právem zděšeni. Následující šetření zástupců lékařské komory, obhajoba Tudorové (Wendell Johnson umřel v roce 1965) a interní vyšetřování Iowské univerzity, která se oficiálně omluvila, však už zničené životy „pokusných subjektů“ spravit nedokáže. V srpnu 2007 je pak univerzitě soudně nařízeno, aby účastníky za psychická příkoří odškodnila sumou 925 tisíc dolarů. Odškodnění se však dožilo jen šest účastníků hrozného pokusu.

Autoři:


Témata: experiment, CIA


Nejčtenější

Těžká dřina. Závod Glocknerman je masakr. Daniel Polman si na něm zajel pro...
Byla to pakárna, říká český bronzový jezdec z mistrovství v ultracyklistice

Je to masakr. Tisíc kilometrů dálky a 17 tisíc metrů převýšení. Závod Glocknerman se právem pyšní přízviskem „světové mistrovství v ultracyklistice“. Čech...  celý článek

Bikeři na trati. Jen pár minut poté, co si Etna opět mohutně vydechla.
VIDEO: Mladé pušky. Dvanáctiletí bikeři sjeli s Gasperottim tři sopky

Stromboli, Vulcano, Etna. Tři sopky, tři výzvy. Sirné páry, sypký štěrk. Právě tam vzal český jezdec Richard „Gaspi“ Gasperotti dva mladé, dvanáctileté bikery....  celý článek

Otevřené a polymaorické vztahy mají své výhody, ale sexuální spokojenost...
Lidé v otevřených vztazích jsou méně sexuálně spokojení, tvrdí studie

Kvalita vítězí nad kvantitou. Studie německé analytické společnosti Dalia nese právě tento všeříkající název. Zjistila totiž, že lidé žijící v monogamních...  celý článek

Miroslav Bárta v Rozstřelu
VYSÍLÁME: Civilizaci čekají změny, tvrdí v Rozstřelu egyptolog Bárta

Naše civilizace dosáhla vrcholu svého vývoje, možná už je těsně za ním. Téměř jistojistě ji čeká velká proměna. Tvrdí to egyptolog a archeolog Miroslav Bárta,...  celý článek

Další z rubriky

Jejich cílem bylo spojit ošklivost a krásu, horor s erotičnem, krev se...
OBRAZEM: I zombie mohou být sexy pin-upky

Jejich cílem bylo spojit ošklivost a krásu, horor s erotičnem, krev se sex-appealem. Před objektiv postavili půvabné modelky, předtím je však změnili v zombie...  celý článek

Je tak rozporuplná, jako jsou rozporuplné lidské emoce. Vyjadřuje sdílení i...
OBRAZEM: Japonská bondáž nabízí něhu, bolest, erotiku i krásu

Je tak rozporuplná, jako jsou rozporuplné lidské emoce. Vyjadřuje sdílení i nadvládu, křehkost i sílu, respekt i ponížení. Japonská bondáž je uměním i intimním...  celý článek

"Lovec kaktusů" Alberto Vojtěch Frič v roce 1924 v Mexiku se svým úlovkem. Jeho...
Česko-indiánská láska: potomci cestovatele Friče a Černé kachny žijí dodnes

Už v 18 letech mladého cestovatele Alberta Vojtěcha Friče v Jižní Americe málem roztrhal jaguár. Nakonec v té době v ještě neprobádaném kontinentu objevil...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.