Brizance výbuchu, demoliční účinek, rázová vlna, hladina radioaktivity a nebezpečný popílek. Oněch slov, údajů, dat byly práce amerických armádních vědců o dopadech jaderného výbuchu plné. Jenže samy o sobě to byly jen teoretické pojmy. Co znamenají prakticky?
Za jak dlouho může prostor po výbuchu zajistit vojenská jednotka? Budou fungovat motory tanků, džípů a letadel i v zamořeném prostředí? Zůstanou konzervované potraviny i nadále konzumovatelné? Realitu blížící se jaderné války bere v padesátých letech minulého století většina amerických vojenských činitelů jako holý fakt. A proto se ptají, jak bude vypadat svět po nukleární válce.
Co se stane poté?
Z propočtů simulovaných válečných her armádní generalita totiž ví, že totální jadernou válku může ve Spojených státech momentálně přežít maximálně 27 milionů lidí. Co s nimi bude dál? Budou jen kočovat radioaktivní pustinou a zvolna umírat na ozáření? Nebo mají šanci nalézt nezamořené zdroje pitné vody, potraviny, léky?
Vláda, vojsko a civilní ochrana se rozhodly hledat na podobné otázky odpovědi. A najít je chtěly uprostřed nehostinné nevadské pouště, na kdysi přísně tajné základně NSSS (Nevada National Security Site). I když s utajením této vojenské oblasti to ani tehdy, navzdory strachu z komunistických špionů, nebylo příliš horké.
Vstupní brány areálu o rozloze 3 600 kilometrů čtverečních ležely v těsném dotyku s městečky celého Nye County a na noční obloze tu zářila neonová světla necelých sto kilometrů vzdáleného Las Vegas. Vyrostl tu komplex rozčleněný na osmadvacet ohraničených oblastí. Na jejich území se nacházelo celkem 1 100 budov a bunkrů a vědecký park. A k tomu 600 kilometrů asfaltek, dvě přistávací plochy, heliport a také prostory pro téměř 10 tisíc civilních zaměstnanců a bezpočet vojáků.
Utajit to opravdu dost dobře nešlo. Ani celkem 928 jaderných testů, které se tu odehrály mezi padesátými a devadesátými lety minulého století, i když drtivá většina v podzemí. Zemětřesení nebo podivných hřibovitých mraků na obloze si všiml každý.
Operace Teapot: odpověď má tvar hřibu
Než tu v roce 1992 byla odpálena poslední jaderná puma, proběhlo celkem 44 projektů, z nichž na otázky života ve světě po nukleární válce hledala odpovědi především operace Teapot. Ta se mimo jiné proslavila i zveřejňovanými celobarevnými snímky nukleárních explozí. „Celý Teapot byl svým provedením hodně zvláštní,“ říká Allex Wellerstein, současný vědec a nukleární historik. „Když máte v ruce kladivo, přijdou vám všechny problémy rázem jako hřebíky. A to je přesně to, co se tu dělo. Chcete zjistit, jak bude chutnat ozářené pivo? Vyhoďte do povětří celý pivovar.“
Nelidské experimenty
|
Na základně se v rámci operace odehrálo od 18. února do 15. května roku 1955 celkem 14 nukleárních testů. Účastnilo se jich 7 700 pěšáků a 1 300 příslušníků námořní pěchoty. Ti se poněkud nedobrovolně stali součástí „experimentu s morálkou vojska“. Jak budou pochodující, sedící, připravené ale i nic netušící vojenské útvary reagovat, když na dohled od nich dojde k jaderné explozi? Výsledky byly pozitivní, výbuch nálože o síle jedné kilotuny odhodlání vojáků nenarušil a jejich reakce se omezila na obdivné pozorování podivného útvaru na obloze. Ostatně, výbuch s nadšením sledoval i armádní filmový štáb. Byla to prý naprostá senzace. Ale nestačilo to.
Vyhodíme do vzduchu celé město
Americká armáda proto v květnu realizovala u Yucca Flat výbuch, o jehož výsledky měla eminentní zájem civilní obrana a komise pro atomovou energii. Dálkově tam byla odpálena nálož o síle 29 kilotun, a to v těsné blízkosti tamního města. Ne, naštěstí to nebylo město plné lidí, ale jen umělých figurín z oděvních salónů. Město nesoucí přiléhavé jméno Doom Town, jeho budovy, chodníky, silnice, dokonce i kanalizace a dopravní prostředky, vzniklo uprostřed pouště. To vše proto, aby se podařilo zjistit, co po výbuchu dané síly zůstane použitelné.
Tvůrci děsivé kulisy postupně usazovali v domech dětské i dospělé manekýny kolem stolů jako při nedělním obědě nebo na gauč kolem televize. „Ve městě zkrátka ́žili ́ dokonale šťastní pan a paní Amerikovi s rodinou,“ popisovali poté vedoucí výzkumu. Jiné plastové postavy nechali sekat trávu na zahradě nebo se procházet ulicemi. V několika domech pak prý naaranžovali už znudění vědci několik figurín do „kompromitujících“ poloh.
I tato figurína a tyhle kulisy čekají na výbuch.
Blízká jaderná exploze interiérem zamávala.
Domy byly kompletně vybavené, nechyběla plná spíž nebo lednička, stejně jako rádio a televize. Z těch se mimochodem ozýval hlasatel Walter Cronkite, který tou dobou stál jen o patnáct kilometrů dál a podával o celé události zprávu do světa.
O tom, že se na NSSS chystá něco mimořádného, se pochopitelně dozvěděli i lidé v Las Vegas. Gail Andress se svou ženou Donnou, dnes osmdesátiletí důchodci, vzpomínají na dlouhou cestu na kopec Knothole. Ten se nacházel mimo hranice vojenské oblasti, ale na Doom Town z něj bylo dobře vidět. „Museli jsme si přivstat, protože na dálnici byla učiněná karavana vozů. Všichni se jeli podívat na výbuch.“ A pak? Jasný záblesk oslepujícího světla a horký vzduch ve tváři, který vám vytáhl vzduch z plic. „Bylo to absolutně dokonalé. Jako druhý východ slunce, ale nad celou oblastí. Byla to nádherná podívaná.“
Po Dni D zázraky nečekejte
A jaké výsledky divadlo přineslo? Domy, stejně jako figuríny stojící blízko výbuchu, prostě zmizely. Co bylo blíž než tisíc metrů, se vypařilo v oblaku prachu a suti. A co stálo dál než 2 200 metrů, bylo poškozené, ale pořád víceméně funkční.
Nukleární turistika
|
Pro 11 000 vědeckých pracovníků a jejich asistentů však práce teprve začala. Bylo zapotřebí Doom Town patřičně vytěžit a informace poté, s patřičnou mírou cenzury kvůli zmírnění případné panické reakce veřejnosti, předat zbytku Spojených států.
O to se postaraly rozmanité brožurky civilní obrany. Realita nukleárního výbuchu do nich otiskla jen jako drobná nepříjemnost. Ano, skleněné láhve s pivem a plechovky, které se nerozbijí, jsou lehce ozářené, ale poživatelné. V případě nouze a nedostatku. Gramofonové desky dále fungují, stejně jako pásky na kotoučích audiopřehrávačů. A s výbuchem nezmizí ze světa ani byrokracie, protože i potištěný papír v kartotékách přežil bez většího poškození rovněž.
Zkroucené a poházené figuríny zůstaly tam, kam je odhodil výbuch. „Je to jako zvláštní forma umění, která neměla být uměním,“ říká dnes bloggerka Lynn Cinnamon, která místo navštívila. „Lidé jsou fascinováni apokalyptickými scénáři. Čekali jsme netrpělivě na to, až svět exploduje, dlouho předtím, než jsme vynalezli atomovou bombu. A ty poházené manekýny nás tak přitahují silou našeho vlastního strachu, úzkosti a netrpělivosti, kdy už konečně ta neviděná katastrofa přijde.“
A autorka oné úvahy není rozhodně jediná, kdo se do Doom Town vydal. Dnes už se sem dostanete dvakrát týdně s výletním autobusem, přímo z centra Las Vegas. „Jen foťáky nebo mobily nechte doma, pořizovat snímky se tu nesmí,“ dodává Ashley Powers, reportér z Los Angeles Times.
Lidé v okolí NSSS, kteří kdysi žili z přítomnosti vojáků a vědců, ukončení provozu a nukleárních testů podle jeho slov oplakali. Místo s jaderným stigmatem však místní živí i dál. „Teď tu žijí z nukleární turistiky. Nechtějí nic slyšet o zamořené podzemní vodě nebo zvýšeném výskytu rakoviny z ozáření. Chtějí vám jen ukázat kousek vlastního světa z dob atomového věku. Pár kráterů a jedno zničené město,“ líčí novinář.
