To místo si lze představit jako takový hispánský Klondike, jen v daleko větším měřítku a v kulisách o dvě století starších. Ulice byly plné násilí, majitelé dolů si v nich vyřizovali účty a všemožné gangy vedly neutuchající války o drobky spadlé z jejich bohatě prostřených stolů. Prospektoři a dělníci se prali po barech a ve vykřičených domech a o nabyté peníze přicházeli ve čtyřicítce heren nebo při sázkách na koridu. Málokdo se na ulici odvážil vyjít bez kroužkové košile nebo několika vrstev tvrdé kůže – dýky a kordy se tasily snad na potkání.
Dnes je Potosí malebným městem protkaným úzkými, lehce ošuntělými uličkami, nad nimiž se tyčí kostelní věže v koloniálním stylu. Má necelého čtvrt milionu obyvatel, status světového dědictví UNESCO a s nadmořskou výškou 4 090 metrů patří mezi nejvýše položená města na světě. Neznalého návštěvníka by ani nenapadlo, jak divokým místem kdysi bývalo, požehnáno i prokleto horou, v jejímž stínu leží. Cerro de Potosí či Cerro Rico („bohatá hora“) totiž bývala nejbohatším nalezištěm stříbra na planetě, v 17. století z ní pocházelo až 60 procent těženého drahého kovu na světě. Ve španělštině se dodnes říká „vale un Potosí“ čili mít hodnotu jednoho Potosí, tedy obrovskou.
Španělé zde založili první mincovnu v Novém světě a do čeho na místě nevyrazili podobiznu krále, to na lamách a mezcích snesli z hor a přes džungli na pobřeží, kde pruty stříbra naložili na lodě plující do Evropy. V sedmnáctém století mělo Potosí přibližně tolik obyvatel, kolik má dnes, a bylo tedy větší než soudobý Londýn.
Patřilo mezi nejbohatší města na světě, ale život v něm rozhodně nebyl idylický. Vládla mu úzká elita majitelů dolů, zpravidla šlechty s evropskými kořeny, která trávila čas nákladnými hostinami a pompézními slavnostmi. Drtivá většina obyvatel však živořila v až šokujících podmínkách.
Vyděděnkyně a šlechtična
Na nejnižší příčce společenské hierarchie se krčili původní obyvatelé, kteří byli nuceni za směšný peníz dělat tu nejtěžší práci, například tlačit vozíky s rudou. Na následky důlních neštěstí či otravou rtutí umírali ročně po stovkách, ne-li tisících. Místní „stříbrobaroni“ proto požádali Madrid o přísun otroků z Afriky, jichž bylo do města odvlečeno celkem asi třicet tisíc.
Vášnivý život paní La Maupin Kvůli své milence vstoupila do kláštera a zapálila ho, aby ji unesla, zabíjela muže v šermířských duelech, zpívala v opeře. Užívala si bezpočtu avantýr s herečkami, herci, šlechtičnami i aristokraty. Život paní La Maupin by vydal na romantický román. Jeden o ní byl ostatně napsaný. |
Byli využíváni mimo jiné jako náhrada mul, které po několika měsících pohánění mlýnských kol umíraly vyčerpáním. Čtyři muly nahradilo dvacet Afričanů a jeden běloch s bičem v ruce a jelo se dál. A i ten, kdo měl to štěstí být evropského původu, mohl kdykoliv skončit zavalený v dole či s kudlou v zádech pod barovým stolem.
Hnízdo neřesti a násilí, které jako by vypadlo z fantazie kolegů-kamarádů Tarantina a Rodrigueze, rozhodně nebylo nepřívětivějším místem pro ženy. A přesto či právě proto z něj pochází dvě dámy, které zná v Bolívii a potažmo v celé Latinské Americe i dnes každé dítě. Ana Lezama de Urinza a dona Eustaquia de Sonza byly mileneckým párem s kordy v ruce, který rozsekal na kousky každého hulváta, který byl dost hloupý na to, dát se s nimi do křížku. Pocházely přitom z opačných konců společenského žebříčků. A v tehdejší době se mohly potkat jen v divočině, jakou bylo Potosí.
Život je tam venku
Obě se narodily někdy začátkem století, přičemž Ana Lezama strávila velkou část svého dětství na ulici jako sirota. Těžko říci, jakou shodou okolností potkala donu Eustaquiu, dceru z bohaté šlechtické rodiny. Lze si však představit, jak hluboký dojem musela protřelá drsňačka udělat na jemně vzdělanou aristokratku, která svůj dosavadní život strávila opečovávaná v obrovském paláci nad městem. Obě tehdy náctileté dívky se každopádně spřátelily a rodina de Sonza Anu adoptovala. Obě dívky se měly učit vařit a vyšívat, raději však sledovaly Eustaquiina bratra při hodinách šermu.
Mladík však za dnes již nejasných okolností zemřel, a když už don de Sonza
Silné ženy na Xman.czV našem seriálu o výrazných ženských osobnostech jsme přinesli profily například černošské aktivistky Rosy Parksové, tanečnice Isadory Duncanové, italské herečky Francy Rameové, odborářky Karen Silkwoodové, spisovatelky a aktivistky Helen Kellerové, sufražetky Edith Garrudové nebo obětí křesťanských káznic Magdaleniných prádelen. |
platil mistra šermu přicestovalého až ze Španělska, obě dívky se u něj směly učit umění vést kord a jezdit na koni nebo střílet z muškety. Dovednosti onoho druhu je ovšem nutné cizelovat praxí, což pochopitelně naráželo na dobovou morálku. Ta ženám stěží dovolovala vyjít před dveře domu, natož aby mohly trávit noci sledováním bičích zápasů, opíjením se v barech, hraním karet a zapichováním padouchů. Obě dračice tedy schovaly vlasy pod kloboukem a v převleku za muže se po setmění vydávaly do ulic.
Mnohokrát byly nuceny tasit kordy, i proti přesile. Jednou je prý obklíčili čtyři frajírci, obě ženy se jim dlouho zdatně bránily. V jeden okamžik však byla Ana zasažena do tváře, upadla, tvrdě narazila na dlažbu a ztratila vědomí. Dona Eustaqia se rozzuřila do nepříčetnosti a odrážela čtyřnásobnou přesilu tak dlouho, než se její spolubojovnice opět postavila na nohy. Muži, který málem zabil její milenku, údajně téměř usekla ruku, parta útočníků raději prchla. Zranění si ženy navzájem ošetřily zpět v bezpečí vily de Sanza.
Bandidas Příběh dony Any a dony Eustaquii byl tak tak trochu předlohou filmu Bandidas podle scénáře Luca Bessona, který se ovšem odehrává v Severní Americe a o dvě století později. V české distribuci nese snímek trochu přihlouplý název Sexy Pistols. Osudy obou dam však nelze zúžit na masturbační fantazii s kordy a bambitkami. |
Podle legendy daly nakonec vale bezdůvodným pranicím a začaly v ulicích lovit bídáky všeho druhu, kteří potřebovali umravnit kordem zapíchnutým v břiše. Městem se beztak začaly šířit pověsti o dvou mladých ženách, s nimiž si není radno zahrávat, staly se živoucími legendami. Přestaly si proto hrát na muže a dalších pět let poctivě dělily svůj čas mezi dekadentní slavnosti smetánky a opíjení se v pochybných barech, hraní karbanu a účasti na býčích zápasech v koňském sedle. Za dobrodružstvím navíc stále častěji vyrážely za hranice města, do vesnic schovaných mezi holými, zvětralými skalami, kde se dodnes mluví hlavně kečuánsky.
Bez tebe nechci žít
Někdy v polovině století však don de Sonza zemřel a přenechal páru svoje jmění i honosné sídlo. Oběma amazonkám mohlo být kolem třiceti let, když je ona tragická okolnost donutila usadit se a začít se starat o rodinný majetek. Tu a tam se samozřejmě vydaly na spanilou jízdu městem nebo osedlaly koně a vyjely na něm do pískem vysypané koridy. Idyla velkopanského života kořeněného adrenalinovou zábavou však netrvala dlouho. Jednou se býkovi podařilo Anu shodit z koně a tvrdě ji podupat, takže na následky po několika dnech zemřela. Dona Eustaquia po svojí životní lásce dlouho truchlila a o několik měsíců později také zemřela. Samozřejmě na zlomené srdce, dodávají zkazky.
Těch kolem života obou don vyrostlo mnoho. Navzdory nevyhnutelnému nánosu příkras a zveličení však mají osudy obou rázných dam pravdivé poselství: každý člověk má právo žít si podle svého. Emancipované dony Dona Ana a Eustaquia si ho prosadily.
