Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Pokusy na lidech: sadismus v americkém vězení stát ututlal

aktualizováno 
Ono vězení se stalo lidskou farmou. Trestancům se implantovala zvířecí kůže, poleptávali se kyselinami. Pro Alberta Kligmana byli holmesburgští vězni jen rozlehlými plochami lidské kůže pro pokusy. Trvaly dvacet let a snesly srovnání s pokusy v Osvětimi, jejich autor však za ně nebyl nikdy potrestán. Stát měl důvod skandál ututlat.

Nechvalně proslulá holmesburgská věznice už je přes dvacet let opuštěná, kresby na zdech však stále připomínají její trestance. Byl i tento obětí Kligmanových pokusů? | foto: Profimedia.cz

Drobný hošík z nemajetné rodiny, na jehož studia se složila celá ulice. Vášnivý botanik, který ve skautské uniformě rázuje po kopcích a vysazuje na nich doma předpěstované keře. Poctivý dříč, který si kvůli náročné práci odříká rodinného života: ve výsledcích svého díla totiž vidí odkaz celému lidstvu. A nakonec dobromyslný a čiperný stařík, který může na verandě domu u skleničky Jacka Danielse spokojeně bilancovat nad hotovým dílem.

Když doktor Albert Kligman v požehnaném věku třiadevadesáti let v roce 2010 umírá, poslouchají Spojené státy čtyři výše zmíněné obrazy ze života velkého muže americké vědy. Má to být motivující vyprávění o tom, že i z chudých poměrů je možné dosáhnout na vrchol a že opravdu každý jednotlivec může přispět k rozvoji světa.

Fotogalerie

Jeden podstatný fakt v nich ale scházel. Společností obdivovaný Kligman, autor několika stovek učených pojednání a expert v oblasti aplikované dermatologie, totiž svůj úspěch od základů vystavěl na lidském utrpení. Utrpení, které sám cíleně vyvolával a poté z odborného hlediska zkoumal.

Je až ironické, že drastické a do krajnosti neetické prvky jeho práce byly v přísném utajení posuzovány soudním tribunálem na základě porušení Norimberského kodexu. Sám byl totiž židovského vyznání a onen kodex byl v roce 1947 sestaven hlavně proto, aby se zamezilo obludným experimentům na lidech, jimiž prosluli nacisté za druhé světové války. A to, co prováděl svým „pokusným subjektům“, beze zbytku naplňovalo podstatu pokusů v koncentračních táborech.

Muž, který rozumí houbám

V roce 1942 Albert Kligman úspěšně dokončil botanická studia na Pensylvánské univerzitě. Jeho specialitou byly nižší rostliny, respektive houby. Fascinovaly ho. „Onen neviditelný a všudypřítomný svět, který prorůstá vším okolo sebe“ ho uchvacoval.

Jako botanik by se ale stěží uživil, proto přechází na medicínu. Svého původního oboru se však nevzdává. I tady se věnuje houbám. Lépe řečeno různým vyrážkám a plísním, které mohou sužovat lidskou pokožku. Hluboké poznání života hub mu ve studiu běžných kožních onemocnění vydatně pomáhá a brzy se stává ve svém okruhu bádání uznávaným expertem.

Získaný titul v roce 1947 je pro něj jenom formalitou, znalosti má už doslova profesorské. A stále se o něm dá hovořit jako o někom, koho zajímá řešení běžných lidských strastí: problémy s lupy, akné, s plísněmi mezi prsty na noze nebo vyrážkami v podpaží.

Při hledání dermatologických řešení ale naráží na nepříjemný metodický problém. Nemá dostatek pokusných subjektů, na nichž by své léčebné postupy mohl testovat. Na akademické inzeráty poptávající lidi se zapáchající plísní pod vousy nebo jedince stižené dermatofytózou, tedy jistou formou kočičí „prašiviny“, se nepříliš překvapivě nikdo neozývá. A zatímco jiné vědní a medicínské obory mohou přistupovat k podobným testům rigorózně, Kligman stále neuspokojivě přešlapuje na místě a čeká, kdy se mu konečně sejde dostatečný počet pacientů.

V roce 1950 pak dostane spásný nápad. Ve Státech jsou přece místa, kde se zdržují tisíce potenciálních subjektů k testování. A pobývají tam dlouhodobě, takže by na nich bylo možné provádět solidní vědeckou práci. Tušíte správně: na mysli má věznice a nápravná zařízení.

Živná půda: prohnilé vězení

Napíše tedy žádosti do řady amerických vězení, ale jeho dosud nedostatečná reputace je ponechá bez odpovědí. Reakce přijde až na samém sklonku roku. Tehdy totiž ošetřovatelé z vězeňské marodky v neblaze proslulém filadelfském kriminálu Holmesburg zaznamenají nebývalý nárůst počtu případů dermatofytóz u vězňů. A když pátrají v odborné literatuře po informacích, narazí u většiny separátů na jméno Alberta Kligmana. Ano, onoho muže, který je před pár měsíci žádal o laskavost.

Nelidské experimenty

Rázem je vzájemná spolupráce možná, vypadá to totiž na geniálně prosté řešení. Odborník se postará o epidemii takzvaných atletických nohou, velmi nepříjemných plísňových vřídků a rozpraskané kůže pod bříšky prstů na noze, a stát je to nebude nic. Jen si tu doktor odbude pár testů s nějakými vězni. Na nich tu ostatně nikomu z vedení moc nesejde.

V lednu 1951 tedy Kligman balí kufry. Jistě, trochu s obavami, protože deseticípou hvězdu vězení v Holmesburgu předchází drsná pověst. Zmíněný kriminál je vyhlášen nejen násilím dozorců, vzpourami vězňů, chabou úrovní hygieny, ale především nezřízenými choutkami některých zdejších chovanců. Ti si vynucují na spoluvězních nejrůznější sexuální praktiky, a to takovým způsobem, že se kvůli tomu Holmesburg stal vyhlášeným i mezi jinými věznicemi ve Státech.

Tíha nejistoty a strachu však z profesora velmi rychle opadne: strážci jsou velice pohotoví a ochotní, vedení věznice mu ve všem vychází vstříc a zdejší marodka je prostorná a umožňuje i náročnější terapeutické zákroky. A hlavně: jsou tu stovky vězňů, kteří mají nejrůznější kožní problémy.

Lidská farma

„Byla to neskutečná sbírka rozmanitých dermatologických diagnóz, ohromná kolekce lidských vzorků,“ prozradil své první dojmy v pozdějším rozhovoru pro magazín The Philadelphia Inquirer. „Byli tu ztracení a já je konečně nalezl. Cítil jsem se, jako bych přišel do supermarketu.“

Akry lidské kůže

O tom, co se skutečně odehrávalo za zdmi věznice v Holmesburgu, poprvé otevřeně promluvil až Allen M. Hornbun. Ten tu v roce 1971 nastoupil jako pomocný dozorce a vedoucí vězeňského literárního programu. V průběhu let navázal cosi jako přátelství s řadou zdejších vězňů, od nichž se dozvěděl podrobnosti o dermatologických experimentech. V roce 1994 pak vydal knihu Acres of Skin, složenou z jejich výpovědí.

S plísňovou epidemií zatočí rychle a na správce Holmesburgu to udělá dojem. Kligman získává po pouhých pěti dnech úspěšné práce volnou ruku k dalším experimentům, podle vlastního uvážení. Cítí hluboké zadostiučinění. Vždyť celá tři léta po ukončení studií musel odkládat své bádání stranou, protože nemohl provádět konkrétní pokusy. A tady, nikým neomezovaný ve své nové lidské laboratoři, má k dispozici všechny prostředky, aby mohl své poslání konečně naplnit.

„Od té doby jsem kolem sebe viděl jen celé akry lidské kůže,“ říkal Kligman „Připadal jsem si jako farmář, který se poprvé prochází po poli a obhlíží budoucí úrodu.“ Jenže kdo chce sklízet, musí nejprve zasít. První pokusy v Holmesburgu jsou celkem nevinné. Týkají se houbových nárostů, polypů a kožních infekcí. Vězni se mohou sami dobrovolně přihlásit, projdou několika prohlídkami na marodce a pak jsou ošetřeni. Jejich stav je bedlivě sledován a doktor klade velký důraz na individuální přístup k navržené léčebné kúře. To, jak léčit konkrétní kožní neduhy, ví už dávno. Teď to potřebuje jenom vyzkoušet.

Proměna doktora Kligmana

S účastí na jeho experimentech se pojí dva vězeňské benefity: Pobyt na marodce, se sníženou ostrahou a lepší stravou, je proti pobytu mezi navzájem se znásilňujícími vězni jako výlet do lázní. A pak je tu ještě motivační finanční odměna, která se pohybuje od pěti do deseti dolarů. V padesátých letech, za mřížemi amerického vězení, jsou to velké peníze.

Jenže nikým nekontrolovaná a neomezená moc, stejně jako anonymní prostředí nápravného zařízení, kazí a ohýbá charakter. Stává se, že peníze za účast na experimentu končí v kapse někoho jiného než pokusného subjektu. Několik místních bossů tu „pase“ své spoluvězně a z jejich pobytů na marodce pobírá rentu. Kligman o tom ví, ale nic s tím nedělá. Jeho dermatologická farma začala konečně pracovat na plné obrátky. Čistě, metodicky. Bohužel, už ne zcela lidsky.

Kligman má plnou hlavu starostí. Na některé své pokusy potřebuje muže s tmavou kůží. Černochy. A na jiné asiatské vězně, pro srovnání. Vězeňská stráž jeho přání vyhoví a podle požadavku vyvede pár vězňů na marodku. O dobrovolnosti testovaných se tu už dá směle pochybovat, nikdo se jich moc neptá. Zvlášť, když se snížila odměna a současně odpadl pobyt na marodce. Doktor, který chtěl dříve pomáhat lidem, už teď totiž své pacienty neléčí. Raději na nich „dělá vědu“.

A daří se mu výtečně, publikuje jeden odborný článek za druhým, protože pokusných králíků má kolem sebe nepřeberné množství. V Holmesburgu tráví dny i noci, takže skoro nezaznamená, že se s ním rozvádí vlastní žena. Pro něj je to momentálně podružné, vždyť přece přepisuje historii moderní dermatologie.

Vždycky je co zkoumat

Postupně se ale lidský rezervoár kožních chorob přeci jen vyčerpá, jenže doktorovi se už odtud nechce. Připraví tedy novou sérii pokusů, které se týkají regenerační schopnosti lidské kůže. Je pro něj totiž fascinující, jak odlišně reaguje na poleptání kyselinou uhličitou, sírovou nebo různými korozními roztoky. A co teprve pokožka zasažená mikrovlnným zářením nebo s různým stupněm popálení?

Když už trestanci pochopili, jaká je jejich role, uváděly je Kligmanovy kroky...

Když už trestanci pochopili, jaká je jejich role, uváděly je Kligmanovy kroky klapající po vězeňských chodbách v úděs. I to se možná vepsalo do trestancovy kresby na zdi cely.

Netrvá dlouho a 1 200 vězňů z Holmesburgu má minimálně na jednom předloktí vytvořenou vzpomínku v podobě 10 krát 10 centimetrů znetvořené kůže. Když se Kligman v doprovodu strážců vydává na obhlídku svého oblíbeného bloku A, zachvacuje vězně v celách panika. Tady žijí jeho největší oblíbenci: lidé, na kterých zkouší kožní implantáty.

Přežije pokožková tkáň lidské černé kůže na bílém těle? Změní pigment barvu? Jak rychle doroste svrchní vrstva pokožky, když bude odstraněna hladkým řezem? Bude se při častém opakování tato funkce urychlovat? Co se stane, když někomu odstraníme část potních žláz?

Řada takových zranění navíc zůstávala, možná záměrně, neošetřena, a u vězňů docházelo k infekcím. Tím se otvíral prostor pro další pokusy. Mimochodem, čím dál tím drastičtější zákroky mají ve stále větší míře rasový podtext. Kvůli pár černochům se nikdo hněvat nebude, že?

Přesto má Kligman problém. Navzdory jeho nesporným výsledkům mu dochází peníze. Naštěstí se ambicióznímu vědci otevírá schůdná cesta, jak si vydělat. Ve Státech existuje značná poptávka po pokusech s citlivou lidskou kůží. Vysílají ji proslavené značky kosmetického průmyslu a také americká armáda. Doktor Kligman kývne na obojí.

Zlatý důl? Kosmetika

Vojáky zajímá testování nejrůznějších žíravých sloučenin a také účinků drog. Je to sice trochu mimo Kligmanův obor, ale jak skopolamin, ditran nebo atropin účinkuje na lidské svalstvo, ho také zajímá. Jen málokdy přitom ví o podávaných látkách víc než jeho pokusní králíci: výzkum totiž probíhá v přísném utajení.

A tak si jen může zapsat do formuláře, že po aplikaci látky č. 282 cítilo 40 procent z 320 vězňů psychickou únavu a stav podobný opilosti, zatímco po substanci CAR 302 měli vězni problém s orientací v prostoru nebo rozlišováním skutečnosti. Že jim podával atropin sulfát nebo LSD, se dozví až mnohem později.

Dějištěm zrůdných pokusů byla věznice po dvacet let.

Dějištěm zrůdných pokusů byla věznice po dvacet let.

Skutečně zlatým dolem, ať už šlo o získané informace, nebo vydělané peníze, bylo testování kosmetických přípravků. Díky tomu znovu začíná platit vězňům za účast při pokusech, a ti se, ať už dobrovolně, nebo pod tlakem spoluvězňů, znovu zapojují.

Pro společnost Johnson&Johnson testuje na vězních účinky ústní vody. Výrobce si totiž nebyl úplně jistý toxicitou ani jejím účinkem na chrup zákazníků. Test stovky vězňů, včetně rozboru jejich krve, ale rozptýlil všechny pochybnosti. Pro stejnou společnost dále zkoušel dětské náplasti, dezinfekční přípravky a šampony.

Vlhčenými ubrousky od firmy DuPont si zase musí vězni po dobu několika dnů otírat intimní partie. Padesát centů za kus. To proto, aby se vidělo, jaké bude mít aplikace účinky na jejich zdraví, pubické ochlupení a funkci pohlavních orgánů. A zkouší se tu i nejrůznější antiperspiranty, kolínské a dokonce i laky na nehty. Experimenty, proti jejichž provádění na laboratorních zvířatech se dnes podepisují petice a pořádají demonstrace, se tu odehrávají na lidech takřka na denní bázi.

Konec? Ne, jen přestávka

V roce 1959 končí série vojenských pokusů na vězních. Poslední vězni si mohli na vlastní kůži projít peklem po podání dioxinu nebo herbicidní bojové látky známé jako Agent Orange.

Albert Kligman ale ještě nemá dost. Navazuje spolupráci s výrobci farmaceutik, a jakkoliv je mu tento obor vzdálený, testuje na vězních znovu. První antidepresiva, prášky na spaní, kapky do očí. Má již neotřesitelnou pověst člověka, který dokáže dodat patřičné výsledky.

Jenže tady trochu narazil. Pod ruce se mu začíná dívat americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA). A ti se v „metodice práce“ profesora Kligmana vůbec neorientují. Doktor totiž zjevně provádí desítky různých pokusů s různými skupinami „dobrovolníků“ a přitom není patrné, k čemu vlastně mají některé experimenty sloužit.

Řada jeho sporných testů není ani dokončena, nenásleduje za nimi vyhodnocení, seznam odebraných vzorků ani uvedení původního záměru. Sem spadají nejrůznější auto-transplantace, přenosy kůže odebrané z různých částí těla, frankensteinovská snaha o vytvoření umělé pokožky nebo aplikace kůže od zvířat. V roce 1966 tak o možnost vykonávat „vědu“ na půl roku přichází.

Za svými subjekty ale dochází pravidelně na kontrolu a pozorně sleduje jejich mokvající rány. Definitivní konec spolupráce s nápravným zařízením v Holmesburgu nastává až v roce 1974, po změně vedení. Už je také jiná doba a na etiku výzkumu na lidech se už hledí jinak než v padesátých letech. Opakované stížnosti zmrzačených vězňů a z výkonu trestu propuštěných také vyústí v podání žaloby. Je ale stažena, pro nedostatek důkazů a zpochybnění „nedobrovolnosti“. „Za pokusy si přeci nechali platit, ne?“ říká Kligman. Podle něj je to totéž jako informovaný souhlas.

Svou roli sehrál i tlak z americké armády, která neměla zájem na zveřejňování podrobností před veřejným tribunálem. Soud před porotou se tedy nikdy nekonal, byť obžaloba vystavěla případ právě na jasném porušení Norimberského kodexu.

Senátor Ted Kennedy tehdy poznamenal, že navzdory právní brzdě je případ Kligmanova výzkumu v Holmesburgu „doslova učebnicovým příkladem neetických experimentů a zaslouží si právem být označen za barbarský sadismus, stejně jako praktiky v koncentračních táborech Osvětim a Dachau.“

A doktor Albert Kligman? Ten spokojeně dožíval v Pensylvánii, pobíral tučnou rentu za svůj patent pro výrobu Retin-A, jednoho z nejznámějších prostředků proti akné. Ještě v roce 1998 obdaroval dermatologický ústav své alma mater sumou čtyř milionů dolarů.

A takového si ho lidé ve Státech pamatují. Jako vědě oddaného muže, štědrého mecenáše výzkumu, skauta, který sázel stromy, a člověka, který svými objevy vždy pomáhal lidem. Na názor vězňů z Holmesburgu se nikdo neptal. Doktor Kligman zemřel v únoru roku 2010.

Autoři:




Nejčtenější

Jaroslava miluje své záchody. Lidé ji zahrnují dary
Paní Jaroslava miluje své záchody. Lidé jí dávají dárky

Veřejné toalety v Kobylisích považuje mnoho jejich návštěvníků za nejčistší v celé Praze. Spravuje je Jaroslava Dolejšová. Nevlastní je, jak si lidé mylně...  celý článek

Vyberte, která MOgirl vás oslovila nejvíc
Odhalené krásky: Vyberte, která MOgirl vás oslovila nejvíc, a vyhrajte

Na Xman.cz vás provázejí poslední dva roky a tři měsíce. Připomeňte si MOgirls, které vám nejen odhalily svoje půvaby, ale nechaly vás nahlédnout i do svých...  celý článek

Velká podívaná. Poprava českých pánů v roce 1621 byla událostí. A v jejím...
Jan Mydlář byl celebritou mezi katy a psaly se o něm romány

Byl zámožným a váženým vlastníkem tří domů, ovšem jeho prací bylo mučení a popravy. Nejznámější český kat Jan Mydlář se narodil před 445 lety. Ostří jeho...  celý článek

Další z rubriky

Nahé i oblečené, s gigantickými ňadry i uměřenějšími proporcemi. Erotický...
OBRAZEM: Erotickému veletrhu v Hongkongu vládly sexuální figuríny

Nahé i oblečené, s gigantickými ňadry i uměřenějšími proporcemi. Erotický veletrh Asian Adult Expo v Hongkongu opanovaly sexuální figuríny. Podtitul...  celý článek

Cvičení je zdravé. Vědci však pro tuto rovnici přinášejí další a další doklady.
Před Alzheimerovou chorobou ochrání mozek cvičení, říká studie

Stačí mírná intenzita, ale důležitá je dennodenní pravidelnost. Takové cvičení se vám odvděčí mnoha zdravotními benefity. Mezi ně patří i ochrana vašeho mozku...  celý článek

Pozor na můj mozek, doporučoval před popravou zastřelením sériový vrah a...
„Raději bych rybařil.“ Seznamte se s posledními slovy odsouzenců na smrt

Některé výroky provokovaly, jiné vtipkovaly, mnohé neskrývaly aroganci a proklínaly. Další dávaly najevo hrdost nebo trvaly na nevinně. Z řady z nich mrazí, ať...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.