Recy Taylorová: oběť sexuálního a rasistického násilí, která nemlčela

aktualizováno 
Sedm ozbrojených mužů ji uneslo, s puškou u hlavy ji šest z nich znásilnilo, pak ji vyhodili z auta. Nikdy nebyli potrestáni a důvod byl jediný. Recy Taylorová byla černoška, oni byli bílí. Její případ se stal v Americe 40. let největší bitvou za spravedlnost. I když prohranou.

Recy Taylorová v roce 1944, v roce, který jí změnil život. | foto: Profimedia.cz

Ten zelený chevrolet jí změnil život. Zastavil 3. září roku 1944 u chodníku, když se čtyřiadvacetiletá matka tříleté dcerky vracela spolu se svými přáteli z večerní bohoslužby v abbevillském kostele.

Vůz byl nacpaný k prasknutí, za večerním dobrodružstvím v něm jelo sedm mužů. Sedm ozbrojených mladých pánů, nabuzených předtuchou povedené zábavy. Recy Taylorovou přinutili nastoupit a odvezli ji pryč z města, zastavili až uprostřed pouště, pod ořešáky. Se zbraněmi u hlavy ji donutili se svléknout. Na její prosby ani na její nářek po dceři neslyšeli.

Fotogalerie

„Budeš teď dělat to, co děláš doma s manželem, nebo ti proříznu hrdlo,“ poručil jí jeden z nich. Šest z nich ji uprostřed pouště znásilnilo. Poníženou, vyčerpanou a vyděšenou ji poté ve městě vyhodili z auta. Před tím jí však připomněli, že pokud o tom, co se jí stalo, otevře ústa, tak ji zabijí.

Násilníci z dobrých bílých rodin

Doma ji už samozřejmě všichni hledali. „Nikdo nespal,“ vzpomínal později její bratr Robert Corbitt. Vybavoval si, jak se jeho otec třikrát vrátil, bez úspěchu, z nočního pátrání: „Košili měl zmáčenou potem.“ Když se Recy objevila, vzal ji za šerifovým zástupcem. A mladá žena nemlčela, i když jí zněla výhrůžka pořád v hlavě. I když věděla, že ta slova nebyla na americkém jihu, stále prorostlém duchem otrokářství, planá.

Ostatně nemlčeli ani její přátelé, kteří byli svědky únosu. A popis zeleného chevroletu seděl na jediné auto v okresu. Patřilo Hugo Wilsonovi. A ten prozradil jména zbylé pětice mužů, kteří měli s Taylorovou sex. Znásilnění však popřel, šlo o pohlavní styk za úplatu, tvrdil. Šerif jej poslal domů.

Vždyť všichni chlapci byli z dobrých abbevillských rodin. Z dobrých bílých abbevillských rodin. Jeden byl synem šerifova přítele, druhý potomkem šerifových sousedů. „Nic se nepodniklo,“ vzpomínala v jednadevadesáti letech Taylorová. „Šerif nikdy neřekl, že ho mrzí, co se stalo.“

Lze vůbec spáchat znásilnění na negerce? Pochybuji

Znásilnění bylo stejně rozšířené jako lynčování, nebylo však tak na očích, proto dodnes zůstává tajenou, skrývanou částí amerického otrokářství. „Spálená těla černochů, pověšená na stromech, sloužila jako hrozivé varování jiným černým lidem, aby si pamatovali, kde je jejich místo,“ píše novinářka Soraya Nadia McDonald. Oběti sexuálního násilí vidět nebyly. Přesto byly sexuální zločiny proti černoškám součástí dennodenní života, tvrdí historička McGuire. Jejich stopy nacházela ve všech černošských komunitách, kde pátrala.

Stejně jako lynčování bylo znásilňování součástí rasistického teroru proti Afro-Američanům a jedním z motivů Velké migrace Afro-Američanů z jihu na sever po roce 1916. „Mám velmi vážné pochyby o tom, zda může být zločin znásilnění spáchán na negerce,“ prohlásil guvernér Jižní Karoliny Cole Blease, který dal v letech 1910 až 1914 v oněch případech na 1 700 omilostnění.

Sexuální násilí bylo způsobem, jak ukáznit černochy zvedající hlavu i v letech jejich občanského hnutí za rovná práva. Recy Taylorová nebyla sama. V dlouhém výčtu, který dala téměř detektivní prací McGuire dohromady, neschází například pětadvacetiletá Gertrude Perkinsová znásilněná policisty (1949), dvanáctiletá Melba Pattillo (rok 1954), šestnáctiletá Annette Butlerová (1956) nebo Betty Owensová (1959).

Jejich a další jména zůstala málem zapomenutá. „Historici středního proudu se soustředí na velké vůdce, stěžejní kampaně a velmi zjednodušenou ideu občanských práv,“ říká McGuire. Problém sexuálního rasistického násilí obcházeli černošští vůdci jako Booker T. Washington i feministické spolky bělošek. 

Město a celý kraj stály na dlouhých dějinách rasismu a otrokářství. Šerifův zástupce nesl stejné jméno jako rodiče Recy: Corbitt. To proto, že jeho rodina předky Recy Taylorové vlastnila jako otroky. Tentýž muž teď oběti znásilnění nakázal, aby už byla o činu zticha.

A aby se Afroameričance připomnělo, kdo v kraji vládne, hned následujícího večera jí a jejímu muži shořela po žhářském útoku veranda. Přestěhovali se i s dcerkou k Recyinu otci, který celé noci hlídkoval s nabitou puškou na stromě a spát chodil až s rozbřeskem.

A Recy Taylorová stále odmítala mlčet.

Ve světě válčíme proti fašismu, doma ho trpíme

Do hry navíc vstoupila mocná síla, která z kauzy prosté farmářky dokázala udělat velký případ. Zpráva o brutálním skupinovém znásilnění totiž doputovala do alabamského Montgomery, kde sídlila černošská organizace Národní sdružení pro podporu barevných lidí (NAACP). A ta do Abbeville vyslala jednu ze svých nejlepších aktivistek a vyšetřovatelek sexuálních rasistických útoků. Nejmenovala se jinak než Rosa Parksová.

Napoprvé neuspěla, v říjnu roku 1944 porota případ zamítla. Všichni její členové byli muži a všichni byli bílí. Na poradu jim stačilo pět minut. A místní trestní orgány dělaly, co mohly, aby kauzu zametly pod koberec. Sama Parksová byla z města několikrát vyvezena. „V Abbeville nechci žádné potížisty,“ vysvětlil jí šerifův zástupce. „Pokud nepůjdete, zavřu vás.“

Parksové se však kolem případu povedlo seskupit Výbor pro spravedlnost pro Taylorovou, na němž se podílely odborové organizace, afroamerická sdružení, ženské spolky, ale i komunisté a tisícovky jednotlivců. Odteď se o znásilnění a pasivitě trestních orgánů nemlčelo už vůbec.

Platí to však jen částečně, „bílý“ tisk kauzu ignoroval pořád. Publicitu jí musely dát černošské listy jako Chicago Defender, The Pittsburgh Courier nebo Baltimore Afro-American. Z alabamského zapadákova případ obletěl Ameriku, lidé posílali protestní dopisy, spravedlnosti se dožadovali na schůzích, shromážděních.

Kampaň byla skvostně orchestrovaná, její architekti ji dobře spojili s americkým angažmá ve válce proti Hitlerovi. „Použili hrůzu onoho příběhu k tomu, aby osvětlili pokrytectví Spojených států, které ve světě válčily za demokracii, zatímco doma žádnou demokracii neměly,“ vysvětluje historička Danielle McGuireová, která o rasistickém sexuálním násilí napsala knihu At the Dark End of the Street. „Znásilnění paní Taylorové bylo fašistickým, brutálním pošlapáním jejích osobních práv, která má jako žena a jako občanka v demokracii,“ psal komunistický novinář Eugene Gordon.

Nevinní: bílá porota nevidí násilí bílých agresorů

Silné ženy na Xman.cz

V našem seriálu výrazných ženských osobností jsme přinesli profily například černošské aktivistky Rosy Parksové, tanečnice Isadory Duncanové, italské herečky Francy Rameové, odborářky Karen Silkwoodové, spisovatelky Helen Kellerové, sufražetky Edith Garrudové nebo obětí křesťanských káznic Magdaleniných prádelen.

Výbor založený Parksovou nakonec přinutil guvernéra, aby případ otevřel k vyšetřování a státní žalobce šel po stopě dobře. V případu vykopal spoustu šerifových lží a pochybení. Šerifovo obvinění, že Taylorová „není ničím jiným než abbevillskou děvkou“, o niž se zajímají zdravotnické orgány kvůli „pohlavním nemocem“, prokurátora nezastavilo, nakonec ho vyvrátilo též veřejné prohlášení bílých občanů města.

A co víc, jeden z únosců, Joe Culpepper, se doznal k tomu, že onoho dne Taylorovou znásilnili. Jeho popis se doslova shodoval s výpovědí oběti. „Plakala a žádala nás, ať ji pustíme domů k muži a děťátku,“ vypověděl.

Ani to nestačilo. Druhá bílá a mužská porota případ zamítla. „Nechtěli stíhat své sousedy a syny z Abbeville,“ shrnuje historička McGuireová.

Kampaň, o níž její protagonistka nevěděla

Přesto měla bouře, kterou kolem případu udělali aktivisté, smysl. Vyvolala „nejsilnější kampaň za rovnou spravedlnosti pro černochy v celém desetiletí“, jak psal Chicago Defender. Šlo však už o velkou emancipační politiku, která překročila Abbeville, ale i život mladé Recy Taylorové.

Hnutí ji kvůli bezpečnosti odklidilo do Montgomery a masivní kampaň vedlo vlastně za jejími zády. I za zády její rodiny. Bylo v tom kus třídní předpojatosti – afroameričtí intelektuálové neměli důvěru v to, že by nevzdělaná farmářka mohla být dobrou mluvčí a obhájkyní sama sobě.

Bratr Taylorové Robert Corbitt vzpomínal, jaký šok pro něj bylo, když mu o několik roků později vykládal o příběhu z Alabamy voják v Německu, kde sloužil. „On mluvil o mé sestře!“ popisoval svůj šok. Kluk z rodiny malých zemědělců, jehož život byl ohraničený malým městem, nevědel, jaký vír se kolem tragického incidentu rozpoutal.

Rosa Parksová: tichá žena, která otřásla Amerikou

Byla nepřizpůsobivá, byla neposlušná. Odmítla v autobuse pustit sednout bělocha, i když podle předpisů rasové segregace měla, a změnila dějiny. Hrdá Rosa Parksová se stala ikonou amerického protirasistického hnutí.

Recy Taylorové změnila ona noc život. V noci nechodila ven, bála se. Rozpadlo se jí manželství. Jejím nejbližším se dlouho zdálo, že v sobě onen horor uhasila. Jednou, bylo to až v roce 1999, se však oné noci dotkla v rozhovoru se svým bratrem. „Rozplakala se. Netušil jsem, jak moc jí to ublížilo,“ líčil. „Po celé ty roky se to snažila udržet v sobě.“

Měla jsem víc mluvit

Právě proto se Robert Corbitt pokusil, již jako starý muž, případ znovu vytáhnout na světlo a zajistit své sestře satisfakci, byť velmi pozdní. Jenže onen případ jako by se neodehrál. Soudní archiv o něm neobsahoval ani jednu stránku. Až v roce 2008 zadal do internetového vyhledávače jméno své sestry a nalezl esej Danielle McGuireové.

S historičkou se sešel a právě její kniha přiměla 67 let po činu alabamský stát, aby se Recy Taylorové omluvil za to, že zločin nebyl prošetřen a potrestán.

Recy Taylorová zemřela 28. prosince 2017. „Desetiletí před ženským hnutím, dekády předtím, než ženy dokázaly vystoupit a říci ‚Me Too’, vypověděla Recy Taylorová o útoku lidí, kteří ji mohli zabít – kteří se ji pokusili zabít,“ řekla o ní po její smrti Oprah Winfreyová.

Sama Recy Taylorová na sklonku svého života litovala, že nemluvila dost. „Styděla jsem se za to, nevěděla jsem, jak o tom mluvit, a co si počít s tím, že o tom budou mluvit ostatní,“ přiznala: „Měla jsem o tom víc mluvit sama.“

Autoři: ,

Nejčtenější

Vlastnosti, které vám zajistí sex: věda odhalila, čím oslovíte ženy

Jak souvisejí osobnostní rysy a frekvence sexuálního života? Vědci nalezly...

Je to vůbec největší studie, která zkoumá vztah mezi osobnostními vlastnostmi a mírou sexu a počtem potomků. Tvrdí, že...

Kalendář Pirelli 2019 se představil. Ženy v něm odhalují své sny

Fotografie Laetitie Casta se Sergejem Poluninem jsou nabité intimitou, vášní. A...

Žijí svými touhami, ambicemi, vášněmi. Mají sny, pracují na jejich naplnění. Jsou individualitami. Fotograf Albert...

Dolph Lundgren: Hora svalů a bystrý mozek. A bolestné trauma z dětství

Ivan Drago v životě hodně trpěl. Stejně jako já ve svém, vidí paralely mezi...

Je tak jiný. Kvůli svalům a filmům jsme ho vnímali jako bezduchého mastodonta. Ve skutečnosti má Dolph Lundgren...

VIDEO: Svůdná těla, intimní hračky. Prahu navštívil erotický veletrh

V Praze se konal další ročník Erotického veletrhu

Erotické pomůcky, spodní prádlo, ale též šperky, afrodiziaka, moderní aplikace, které spojují erotiku s technologií....

Slunce je proti nám: americké miny zneškodnila solární bouře

Miny, které nevybuchly, byly ničeny při operaci End Sweep v roce 1973.

Američané ve vietnamské válce strategicky zablokovali přístavy protivníka námořními minami. Nepočítali však s tím, že...

Další z rubriky

Detektiv Toschi inspiroval Drsného Harryho. Zodiaca však nevypátral

Šifrující sériový vrah, který chtěl do nebe, policistu pronásledoval do konce...

Oním případem byl posedlý, doslova ho vysál. Po sériovém vrahovi skrývajícím se pod přízviskem Zodiac pátral detektiv...

Tržní diktát je stejný jako státní cenzura, říkala Ursula Le Guinová

Pacifistická anarchistka, feministka, ikonická autorka nejen sci-fi literatury:...

Nové světy si nevymýšlela, objevovala je. Její příběhy se odehrávaly ve vzdálených galaxiích a budoucnosti, ale mluvily...

Dolph Lundgren: Hora svalů a bystrý mozek. A bolestné trauma z dětství

Ivan Drago v životě hodně trpěl. Stejně jako já ve svém, vidí paralely mezi...

Je tak jiný. Kvůli svalům a filmům jsme ho vnímali jako bezduchého mastodonta. Ve skutečnosti má Dolph Lundgren...

Najdete na iDNES.cz